Citát dňa – Od kúzelníčky k čarodejnici

Pojem “kouzlo” – racionálně neobjasnitelné ovládání sil – v sobě nese rozpor, neboť kouzlo může být prospěšné i škodlivé a jeho původce, kouzelník či kouzelnice, může s jeho pomocí ničit i napravovat.³³³) Staří Germáni škodlivá kouzla trestali;³³⁴) sálské a ripuárské zákoníky stanovují za podání očarovaného smrtícího nápoje pokutu 200 šilinků, sumu obvykle požadovanou za vraždu (Wergeld); v případě, že oběť po požití nápoje nezemřela, byla pokuta nižší. Sálský zákoník postihoval zaklínače a ženy, které jiným ženám podaly lék způsobující neplodnost. Také podle zákoníku langobardského krále Rothariho (636-652) platí travič Wergeld. Langobardský král Liutprand (712-744) zapověděl uctívání stromů a pramenů a pronášení zaříkadel pod pokutou poloviny částky za vraždu, splatné královskému paláci. Škodlivé čáry a kouzla byly tedy jako výraz pohanského smýšlení trestány peněžními pokutami. Burgundské právo uvádí prokázané ženino čarování jako legitimní důvod k rozvodu. Langobardské zákoníky se zabývaly i posedlými (demonicus), které stavěly naroveň nemocným (malomocným), za jejichž činy nenesou jejich dědicové odpovědnost. Žádné z těchto ustanovení, která přežila i v rámci raně středověkého trestního práva, nepohlížejí na ženu jako na obzvláštního viníka a postiženého. Zlá kouzelnice a zvláště travička byla nazývána venefica či malefica, zároveň však existovalo i pojmenování pro “zlou ženu” – striga nebo striavycházející z latinského výrazu strix, který označuje nočního ptáka – vampýra, jenž vysával krev dětem a jehož prsy obsahovaly jedovaté mléko. Jestliže někdo použil tuto zlou nadávku, která odpovídá mnohem mladšímu německému výrazu hexe – čarodějnice, zaplatil rovněž pokutu. PactusAllamanorum stanovuje za pohanu ženy nadávkou “stria autherbaria” pokutu 12 šilinků, čímž ženu míchající kouzelné nápoje staví na úroveňstrigy. Terminologie pramenů však není – jak je ve středověku obvyklé – jednotná. V době nejzuřivějších bojů Franků se Sasy vydal Karel Veliký kolem roku 758 říšský zákoník, Capitulatio de partibus Saxoniae, jenž ve smyslu christianizace Sasům zakazuje upalování čarodějnic (feminastriga) a jako pohanskou praktiku magický kanibalismus, přičemž za překročení těchto zákazů stanoví trest smrti. Pod stejným trestem zapovídá lidské oběti, ať už ďáblu, nebo jako válečnou oběť pohanským démonům. O věštce a zaklínače se mají postarat církev a knězi. Upalování kouzelníků známe také ze severských ság. Zdá se, že Germáni považovali očistný oheň za nejlepší metodu, jak vykořenit děsivé a neštěstí působící zlo a jak zabránit jeho návratu.

Tolik výchozí, raně středověké zákonné normy, které se ve svém střízlivém přístupu a trestních výměrech za škodlivá kouzla, nactiutrhání nadávkou striga a magický kanibalismus propastně odlišují od hysterie pozdně středověké víry v čarodějnice a od jejich pozdějšího krvavého pronásledování.

Církevní kruhy se tehdy racionálně soustřeďovaly na boj proti pohanské pověrčivosti. Velký historik, hudební teoretik a znalec církevního práva z 9. století, Regino z Prümu,³³⁵) se zabýval lidovou vírou v ženy, které mohou v noci létat. V jeho příručce, návodu pro farní vizitace, která je nejvýznamnějším pramenem kanonického práva předgraciánovské doby, se dochoval tzv. Canon episcopi, patrně text ještě z karolinské doby, jenž tyto představy odkazuje do říše snů: “Kdo z nás se už jednou ve snách a nočních vizích nevznášel [extra se ipsum educitur] a neviděl ve spánku mnohé, co v bdělém stavu nikdy nezahlédl? Kdo je ale tak pošetilý a dětinský, aby si myslil, že co se přihodí duchu, může se stát i tělu?” ³³⁶) Poté Regino vážně doporučuje: “Všem je třeba dát na vědomí, že osoba, která na toto a či tomu podobné věří, kazí pravou víru, a kdo nemá pravou víru v Boha, nepatří Bohu, nýbrž tomu, na nějž věří, totiž ďáblu. Neboť stojí psáno od našeho Pána, že vše pochází od něho. Bezpochyby je tedy nevěřícím ten, kdo věří, že se něco takového může stát, že nějaké stvoření může být proměněno v nižší nebo vyšší a přetvořeno v jiné, podobného nebo jiného druhu, jinak než mocí Stvořitele, který vše stvořil a skrze nějž vše je stvořeno.” Církev se od pohanské víry v démony jasně distancuje a čarodějnictví a čarodějnické procesy nejsou v raném a vrcholném středověku nějak výrazně zastoupeny.

J. Hansen na základě pramenů dovodil, že od 13. století se stanovisko církve mění. Na jedné straně přetrvává Canon episcopi a na straně druhé se prosazuje teologické učení o ďábelském přenášení lidí vzduchem. Na pařížské univerzitě ve 13. století proběhly disputace o tělesném vytržení a roku 1360 se v Comu mluví o čarodějnické sektě (secta strigiarum), o jejíž existenci doba Canonu episcopi a Gratiána doposud nic nevěděla. V těchto disputacích se argumentuje tím, že noční létání, které popisuje Canon episcopi, se od moderních, škodlivých čarodějnic velmi liší. Inkvizitoři v Carcassonu a Toulouse obdrželi roku 1320 papežské zplnomocnění k zákrokům proti osobám, “které obětují démonům, vzývají je nebo jim vzdávají úctu (…) jsou jim zavázáni smlouvou (…) proti zaklínačům a kouzelníkům, kteří zneužívají svátost oltářní, posvěcené hostie nebo jiné církevní svátosti k věštění a, čarování”. Pramen církevní provenience zde spojuje kacířství, kouzelnictví, kult démonů a uzavírání smluv s démony v jedno. Přestupky čarodějnictví se ve 14. století zřejmě množí. Arcibiskup Vilém z Gennep v únoru 1358 zjišťuje,³³⁷) že věštění, zaříkávání a zaklínání se v Kolíně a v kolínské diecézi velmi rozšířilo, a hrozí exkomunikací všem, mužům i ženám, kteří by se podobných praktik dopouštěli. Okolo roku 1440 považuje španělský teolog, abul-ský biskup Alfons Madrigal Tostatus, ve svém komentáři Bible let čarodějnic k sabatu za skutečný. Nahromaděné představy o kouzelnictví a kacířství krystalizují v posledních desetiletích 15. století v pojem “čarodějnictví”, jehož základními prvky jsou škodlivé kouzlo, smlouva s ďáblem, milkování s ďáblem, let vzduchem a čarodějnický sabat. Takto zevšeobecněný pojem se pak stává hlavním předpokladem pro pronásledování čarodějnic. Ve stejné době se rovněž začíná výrazněji prosazovat spojování čarodějnických praktik se ženami. Nové atributy, které přetvářejí zlou kouzelnici v čarodějnici, musíme nahlížet v souvislosti s rostoucím strachem z ďábla v doznívajícím středověku, kdy se kníže pekel stává mocným soupeřem samotného Boha.³³⁸) Při formování čarodějnické hysterie pak sehrály osudovou roli knihaKladivo na čarodějnice – Malleus maleficarum z roku 1487 a s ní související bula papeže Inocence VIII. Summa desiderantes affectibus z roku 1484.

Jindřich Institoris se narodil roku 1430 v Schlettstadtu a jako patnáctiletý vstoupil do místního dominikánského kláštera. Roku 1497 byl jmenován inkvizitorem pro celou hornoněmeckou oblast. Jak s konečnou platností doložil P. Segl, je jediným autorem Kladiva na čarodějnice. ³³⁹) Dominikána a profesora kolínské univerzity Jakoba Sprengera uvedl Jindřich “vědomým klamavým tahem” jako spoluautora a kromě toho si posloužil i zfalšovanými dobrozdáními kolínské teologické fakulty. V Kladivu na čarodějnice našla své místo i papežská bula, která měla být udělena jemu a Sprengerovi a jež jeho učení o čarodějnictví přejímá a nařizuje inkviziční vyšetřování osob podezřelých z čarodějnictví. Středobodem Kladiva na čarodějnice je výklad škodlivého kouzla, přičemž se jeho autor pokouší čarodějnické procesy zahrnout pod pravomoc světské jurisdikce a jednostranně se zaměřuje na ženy. Krajně nenávistná tendence není, jak ukázal P. Segl, ojedinělým míněním jednoho psychopata, nýbrž ji lze považovat za názor, který sdílelo mnoho současníků. Předlohou příslušným výroků Kladiva na, čarodějnice byla Summa theologica dominikána a florentského arcibiskupa Antonia Pierozziho. Podle P. Segla “hnal Jindřich Institoris misogynství ještě dál než on, protože dal do souvislosti démony a ženský chtíč a dospěl k závěru, že vše způsobuje tělesná žádostivost, která je u žen nenasytná. […] Proto se stýkají s démony, aby ji uspokojily. […] Celým Kladivem na čarodějnice se jako červená nit vine strach ze sexuality.”

Je zcela nepochybné, že Kladivo na čarodějnice mělo zhoubné účinky. Uveďme pouze jeden příklad za všechny, kanovníka Viléma z Bernkastelu, autora knihy zázraků z Eberhardsklausenu. ³⁴°) Námezdní dělník Eberhard zde nechal vztyčit sochu Panny Marie, která poznenáhla přitahovala stále více poutníků; sám si zde postavil poustevnu a roku 1459 zřídili augustiniáni-kanovníci windesheimské kongregace na stejném místě nedaleko Piesportu na řece Mosele klášter Eberhardsklausen. Viléma, který žil v klášteře v letech 1481-1536, dojímala nevysvětlitelná úmrtí mnoha malých dětí. K víře v čarodějnice se nejprve stavěl kriticky, ale po četbě čarodějnické literatury propadl čarodějnické hysterii: “ale podle soudu slavných doktorů,” psal Vilém, “podle Jana Nidera,³⁴¹) který o nich psal ve svém Formicariu, a Jindřicha Institorise s jeho druhemJakobem Sprengerem, kteří napsali knihu zvanou Malleus maleficarum, je zřejmé, že čarodějnice strojí, jak samy doznaly, úklady hlavně nepokřtěným dětem a zabíjejí je (…) aby z těchto dětí připravovaly pod vedením svého učitele ďábla rozličné masti a nápoje, které pak používají ke svému umění” (č. 120). Kladivo na čarodějnice cituje Vilém častěji. Pro rok 1497 (č. 151) uvádí upálení mnoha čarodějnic v okolí Trevíru. “Avšak napříště musí hořet ještě mnohem více hranic, neboť čarodějnice způsobují Boží církvi početné a velké škody. […] Jedna z nich doznala, že mnoho z nich se shromažďuje v jistý čas mezi Rivenichem a Hetzerathem [Hetzeratské vřesoviště uvádějí i jiná svědectví jako místo čarodějnických sletů] pod vedením knížete pekel jako mistra, kterého se dotýkají [tractare], kde jenom mohou, a proto v celém údolínevydala země vůbec žádnou úrodu. Při svém řádění však náhle zaslechly zvon z klášterního kostela, který se náhodou rozezněl, a natolik se zděsily, ie se ihned rozutekly.” Vilém líčí i upalování čarodějnic v letech 1484 a 1508. Některé prý také vypověděly, že mají, jak je zvykem u všech čarodějnic, své démony, totiž incuby, kteří jim jsou po vůli a na něž volají jmény Lucifer, Belzebuc, Andebuc, Laufbach (č. 137).

Tak klíčilo zlé sémě. Kurtrier je jednou z oblastí rozsáhlých a opakujících se čarodějnických procesů, které ale spadají do 16. a 17. století, a proto není naším úkolem je dále sledovat. Novější bádání zjistila nejrůznější propletence příčin masových hysterií, které vedly k tomu, že se v některých oblastech pronásledování čarodějnic drželo určitých mezí, kdežto jinde se měnilo ve skutečný hon. Zde se sice jedná již o raně novověkou problematiku, avšak samotná čarodějnická hysterie s kolektivním pojmem čarodějnictví se zrodila v pozdním středověku. Jak se to mohlo stát? Víra ve škodlivá kouzla měla dlouhou tradici, právě tak jako její postih. Případy kouzelnictví se množily, jak jsme ukázali, ve 14. století. Je otázkou, zda klimatické změny, k nimž po roce 1300 došlo, nemohly přispět – jak se domnívám – k rozšíření víry v čarodějnice schopné ovlivnit počasí. Po mírném klimatickém období v raném a vrcholném středověku nastal po roce 1300 obrat³⁴²) a v letech 1310-1330 se opakovaly tvrdé zimy a chladná, deštivá léta, která vedla v jižním Nizozemí v roce 1315/1316 k hladomoru. Baltské moře na přelomu let 1322/1323 zamrzlo a rovněž mezi léty 1425-1460 docházelo k neobyčejným klimatickým výkyvům v obou směrech a s tím spojené vysoké nestabilitě, neúrodám a vysokým cenám obilí v celé střední a západní Evropě. Pozdní středověk pak přináší těžké epidemie, zpustlé vesnice, propastné sociální rozdíly ve městech, hrůzu ze smrti a touhu po životě, mystiku utrpení a smyslnost. Zcela zřetelně rovněž dochází k erotizaci módy i celého života.

Pověra v létání vzduchem přetrvala. Zástupci církve nyní sdíleli to, co kolem roku 900 zavrhovali. Avšak označit církev a scholastiky za jediné viníky se mi nezdá spravedlivé. Fixace na ženy, která se teoreticky prosadila v Kladivu na čarodějnice, mohla navazovat na misogynské názory, které nebyly vlastní pouze středověku. Obrazné biblické zpodobení prvního hříchu, které samozřejmě nelze brát doslovně, nepředstavilo “dcery Eviny” právě v dobrém světle. Měli bychom však mít na paměti, že židovské náboženství si žen vážilo a křesťanství postavilo proti hříšné Evě Pannu Marii.

Abychom mohli lépe vnímat či dokonce vůbec pochopit tuto masovou hysterii, bude třeba provést další interdisciplinární výzkumy historiků a teologů. Osvícení udělalo v 18. století čarodějnickým procesům konec – holocaustu 20. století však nezabránilo.

z knihy Ennenová, E.: Ženy ve středověku, Praha: Argo, 2001,

Citát dňa – Hon na čarodejnice v Európe

Víra v kouzla, čarodějnicví a jiné formy nadpřirozeného konání či nadpřirozených sil je v různé míře vlastní všem civilizacím včetně té naší. Má několik podob, včetně víry v moc černé magie, zvané též maleficium (konání zla), bílé magie (například léčení nemoci zaříkáváním) a skutečného čarodějnctví, k němuž běžně patří kouzelné lektvary, zaklínání či využití různých osobních předmětů.

Skulečná dělící čára mezi bílou magií a náboženstvím v praxi byla a je neostrá a subjektivní, i když teoretické ideologické rozlišení (jež zde historik nemůže ve stručnosti nastínit) může být samo o sobě dostatečně jasné. Podobně neexistuje žádná očividná hranice mezi vědou, tak jak byla praktikována přinejmenším do poloviny století, a ,,vznešenou magií” vzdělanců (včetně alchymie a věštění, jež stály v protikladu k ,,nízké magii” obyčejných zaklínadel provozovaných nevzdělanou čarodějnicí na základě vlastních zkušeností). Zvlášť astrologie byla vysoce racionální a intelektuální záležitostí, které se věnovali i význační vědci, například Johannes Kepler.

A proto, jestliže bylo čarodějnictví uznávanou a nikterak pozoruhodnou součástí každodenního života, pak v počátcích moderní doby dalo vznik další charakteristické složce, jež u jiných civilizací nevystupovala tolik do popředí: představě, že čarodějnice mají přímou smlouvu s ďáblem, často zpečetěnou na čarodějnickém sabatu rituálním prováděním obracených křesťanských obřadů, pomocí sterilního sexuálního styku a možná i prostřednictvím znamení na nějaké skryté části těla čarodějnice. Tvrdí se, že právě tento satanismus, tedy záměrné opuštění Boha a přiklonění se k ďáblovi, začal být považován – ať už zahrnoval skutečné maleficium či nikoli – za opravdovou hrozbu pro společnost, a Urn se vlastně zasloužil o vypracování nových trestních postupů a podkladů pro usvědčení, jež měly za následek masové popravy typické pro honbu na čarodějnice v počátcích moderní doby. Satanismus představoval nejvýslovnější formu kacířství, a pokud se křesťan obrátil k ďáblu, byl zároveň vinen odpadlictvím. Lehčí obvinění z kacířství by pravdepodobně bývala mohla být vznesena i proti kouzelníkům a prostým provozovatelům maleficia, vrchnost však takovouto individuální praxi přirozeně nepovažovala za vážnou hrozbu zavedenému náboženskému a společenskému pořádku. Naopak čarodějnický sabat znamenal kolektivní opovrhnutí všemi přijímanými normami, uskutečňované údajně velkým množstvím čarodějnic, jež se slétaly ke svým nočním dostaveníčkům. Za významnou považujeme skutečnost, že masové stíhání, které propuklo koncem šestnáctého a počátkem sedmnáctého století, sice uvedla do pohybu jednotlivá obvinění z provozování maleficia, avšak představitelé obžaloby se jimi teměř vždy zabývali ve světle satanismu a zdá se, že jejich hlavním zájmem bylo sestavování seznamů dalších uctívačů ďábla, jejichž jména získavali od čarodějnic mučením či jeho pohrůžkou. Je tedy pochopitelné, že běžní lidé se v době strádání a nejistoty zajímají víc o maleficium jako takové, neboť jim skýtalo alternativní vysvětlení pohrom, jež by jinak mohli považovat za boží trest či zkoušku, než o teologické a konspirativní jednotlivosti satanismu. Tento rozdíl mezi lidovým vnímáním čarodějnictví a cíli představitelů moci hraje klíčovou roli.

Panuje značná nejistota, pokud jde o počet podezřelých, kteří byli skutečně souzeni na zakladě obvinění z čarodějnictví, a podíl těch, kdož byli následně popraveni, zvlášť během sta let od roku 1570, kdy hon na čarodějnice vrcholil. Nejnovější důkazy naznačují, že dřívější odhady je potřeba snížit. Ale i tak je pravděpodobné, že oficiálně obviněných bylo nejméně 100 000. Podíl popravených se různí: činil od téměř 90 procent obviněných v těch oblastech Švýcarska, kde hysterie dosáhla vrcholu, jako byl například Vaud, po 25 procent i méně v jiných částech Evropy, např. v Rusku, kde satanismus nebyl zcela uznáván. V Anglii na většině území Skandinávie bylo procento poprav rovněž obecně nízké: Často se vynášely shovívavější rozsudky a vzhledem k zákazu mučení před vynesením ortelu byla smyšlená obvinění ze spolčení s ďáblem mnohem řidším jevem. Má se za to, že v Anglii a Skandinavii si konspirační satanismus vybudoval svou pozici jen díky kontinentálním vlivům a nejběznějším obviněním zde zůstávalo maleficium. V důsledku toho se  větší posedlost čarodějnicemi objevovala v těchto končinách jen za zcela mimořádných okolností, např. v Anglii pod vedením náboženského fanatika Matthewa Hopkinse (1645-1646) a ve Švédsku v letech 1668-1676. Představitelé moci jinak neměli sklon podporovat hromadná obvinění; ve Skandinavii dokonce ani nemohlo dojít k zatčení pouze na základě obvinění, které vznesla usvědčená čarodějnice. Naproti tomu Svatá říše římská, již beztak rozervaná hlubokými – a dalo by se říct paranoidními – konfesionálními rozepřemi, si může přičíst na vrub víc než polovinu celkového počtu stíhaných osob v Evropě:, neexistoval tu žádný stabilizující ustřední dohled nad soudy, takže se vůdcové katoliků a protestantů snažili navzájem přetrumfnout, jen aby dokazali svou horlivost. Francie měla na kontě přinejmenším 10 000 trestních stíhání, soustředěných převážně v okjrajových částech království; Španělsko a Itálie dohromady možná dalších 10 000 a řídce osídlené Švýcarsko téměř 9000 (a jak je známo, 5417 z nich skončilo popravou). Doklady ze Skotska, jež se interpretují stejně obtížně jako záznamy z jiných částí Evropy, naznačují, že z přibližně 3070 osob, o kterých se ví, že byly obviněny z čarodějnictví, jich bylo 600 popraveno, skutečná čísla však mohou být téměř dvojnásobná – přičemž převážná většina obětí spadá do 20. let a potom do období mezi roky 1640 až 1662. Díky této víře ve spolčení s ďáblem lze Skotsko srovnávat s kontinentálním vzorem – v protikladu k Anglii, kde bylo navzdory mnohem vyššímu počtu obyvatel podle odhadů popraveno jen 500 osob. K význačným honům na čarodějnice došlo i jinde v Evropě. V Polsku, kde kolem roku 1648 pomalu končilo období relativní tolerance, tehdy možná proběhlo 10 000-15 000 soudních procesů, které (stejně jako v Uhrách, avšak na rozdíl od západní části Evropy) pokračovaly ještě v osmnáctém století. Tato čísla

nemusí zahrňovat i všechny oběti pronásledování neposvěceného úřady, které vedli sami zanícení farníci, jak k tomu došlo např. roku 1610 v Baskicku, v letech 1644-1645 v Burgundsku poté, co dijonský parlament pronasledování zakázal, a v letech 1665 a 1694 v Anglii – obvykle to bylo v době, kdy se představitelé moci zdráhali reagovat na hysterii lidu. Celková čísla rovněž nevypovídají o velice nevyvážené povaze čarodějnického třeštění: v jeho vrcholném období většinou docházelo k náhlým výbuchům strachu, jenž měl za následek hromadná obvinění, přiznání a stíhání v jedné či více po sobě jdoucích vlnách v rámci jedné konkrétní lokality či jurisdikce, po kterých následovalo uklidnění z vyčerpání, kdy se dokonce i nadšencům začala motat hlava pod tíhou lidských a materiálních obětí, nebo si uvědomili nebezpečí vyplývající z potenciálně neudržitelné hybné síly. K protagonistům honu na čarodějnice z vyšších tříd patřily v první řadě církevní řády a papežské instituce. Inocenc VIII. svou bulou z roku 1484 posvětil pronásledování organizované dvěma dominikány, Heinrichem Kramerem a Jacobem Sprengerem, kteří sestavili dílo, z nejž se stala první vlivná učebnice na toto téma – Malleus Maleficarum (1486). Honba na čarodějnice společně se záplavou publikací a kolektivním blouzněním, které ji doprovázely, se však doopravdy dostaly do pohybu až v šedesátých a sedmdesátých letech šestnáctého století. Tehdy se už do celé záležitosti plně vložili i představitelé světské moci. S výjimkou Španělska a Itálie (kde zodpovědnost i nadále spočívala na bedrech inkvizice) a nehledě na skutečnost, že se v podstatě jednalo o zločin duchovní povahy, totiž hlavní část administrativy a formalit spojených s pronásledováním čarodějnic převzaly světské soudy na základě legislativy, jež byla v posledních letech šestnáctého století v mnoha částech Evropy nově zavedená. Toto zesvětštění – zejména v oblastech, kde byly místní soudy poměrně autonomní, například v německých zemích – pomohlo zvýšit míru soudního stíhání. Pro nevzdělané masy byl tento nárůst přijatelný díky dlouholeté tradici kouzelnictví, pocitům viny a hříšnosti, které duchovní tak pečlivě vštěpovali svým farníkům, a díky sugestivní či autosugestivní atmosféře, již vytvářeli sami vyšetřovatelé v průběhu konkrétních záchvatů hysterie. Tlaky vzešlé z lidu celý proces jěště popoháněly, zvlášť když bylo možné svést pohromy nejrůznějšího druhu na ty, kdo byli obviněni jako první – většinou šlo o staré ženy a jiné společenské outsidery. Mnohé oběti se přiznaly víceméně spontánně, neboť si uvědomily, že když už byly jednou obviněny, snaha se bránit nebo klást odpor by znamenala jen nekonečné utrpení, a ani zproštění viny by jim automaticky nezaručilo, že je společnost přijme zpátky do svých řad. Hlasy pochybností se ozývaly už od samých počátků; např. protestantský humanista Johann Weyer z Kleve již v šedesátých letech šestnáctého století popsal víru v čarodějnice lékařskými termíny. Reginald Scot ve svém díle Discoverie of Witchcraft (1584) sice připustil určité druhy čarodějnictví, existenci skutečných paktů s ďáblem ale zpochybnil.  Intelektuální oponenti takovéto svobodomyslnosti však byli zpočátku mnohem silnější, počínaje francouzským právníkem a zástancem absolutní monarchie Jeanem Bodinem (1530-1596) a konče králem Jakubem VI./I., který nařídil, aby Scotovo dílo věřejně spálil kat. Ještě roku 1635 vydal saský soudce Benedikt Carpzow dílo Practica rerum criminalium, jímž poskytl luteránským představitelům a intelektuálům nové, komplexní směrnice týkající se všech odvětví čarodějnictví. Důležité však je, že německý jezuita Friedrich Spee prakticky ve stejnou dobu publikoval systematické odsouzení procesních postupů ve svém díle Cautio Criminalis z roku 1631. Vysvětlit, proč masové hony na čarodějnice v druhé polovině století odumřely, není ani zdaleka jednoduché. Je příznačné, že v tomto směru razily cestu Spojené nizozemské povincie, které nejprve upustily od trestu smrti a roku 1610 pak definitivně skoncovaly i s oficiálním stíháním. Ve stejnou dobu španělský inkvizitor Salazar y Frias podrobil racionálnímu zkoumání serii přiznání na území Navarry a přesvědčil své nadřízené, že všechny důkazy, vztahující se k čarodějnickému sabatu, jsou bezcenné.

Nicméně navzdory pochybám na některých dalších místech, jako byl například pařížský parlement počínaje rokem 1615, zbytek Evropy tyto příklady nenasledoval jestě půl století nebo i déle, Polsko a východní území Habsburků dokonce až do počátku století osmnáctého. Je zřejmě, že nelze nabídnout žádné jednoduché vysvětlení postupného ukončení honů na čarodějnice. Nepochybně k němu přispělo vyčerpání a jistá míra politické stabilizace po roce 1660. Na technické úrovni se masová odsouzení stala díky všeobecnému zpřísnění požadavků na justiční důkazy a striktnějšímu uplatnování nařízení týkajících se používání tortury (např. roku 1614 ve Španělsku a roku 1662 ve Skotsku) méně častým jevem. Mnohem účinněji pomáhaly změnit názor mocných případy očividných podvodů, jako bylo např. pronásledování čarodějnic v anglickém Hoarstones roku 1633, kdy se jistý chlapec přiznal, že jeho otec udal jména některých osob jako součást osobní msty. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že při několika posledních velkých honech na čarodějnice mnoho obviněných faktickému stíhání patrně uniklo: je například možné, že při skotském tažení v letech 1661-1662 měly pochybnosti a důkazy záměrných podvodů za následek to, že počínaje květnem 1662 se vyrazně zvýšil počet osob, zmíněných u nejvyššího soudu či tajné rady bez pokynu k dalšímu stíhání.

Častější případy zproštění viny navíc napomohly do jisté míry oslabit zděšení mezi lidmi. Jak uvidíme později v této kapitole, v důsledku revoluce ve vědě a šíření karteziánského deduktivního skepticismu zároveň došlo k dramatickým změnám intelektuálních postojů. I když tento vývoj pravděpodobně ještě dlouhou dobu neměl žádný vliv na myšlení obyčejného člověka, pomohl přesvědčit mocné, že mnohé aspekty čarodějnictví a magie lze racionálně vysvětlit.. Máme k dispozici jasné historické důkazy, že zatímco některé čarodějnice skutečně praktikovaly maleficium v domnění, že funguje, úředníci zřejmě žádali považovat celý jev spíše za individuální úchylku než nějaké kolektivní popírání obecně přijímaných hodnot. Pro příslušníky privilegovaných vrstev byly dalším podnětem k tomu, aby žádali volat po ukončení stíhání, nepochybně také situace, kdy byli postižení i jejich vlastní příbuzní a známí nebo byli obviněni přímo oni sami, jak se to přihodilo roku 1629 třeba biskupovi z Würzburgu. Absurditu celého procesu do jisté míry napomohla osvědčit i ústřední role, již při některých honech na čarodějnice sehrály děti, jak tomu bylo v Baskicku v letech 1610-1614, v severním Švédsku od roku 1668 a roku 1692 v Salemu v Massachusetts. Nakonec mohl přímo zasáhnout stát a ukončit pronásledování, jak to učinil švédský král Karel XI. na doporučení komise roku 1675 a Ludvík XIV. v roce 1682. V roce 1690 už mohl holandský farář Balthasar Bekker publikovat vyčerpávající odsouzení celého čarodějnického šílenství – i když byl za své úsilí zbaven kněžství. Přestože se i nadále objevovaly případy stíhání jednotlivých osob pro čarodějnictví a v osmnáctém století se ještě stále popravovalo, k masovým honbám už na západě nedocházelo.

Nakonec je težké nedospět k závěru, že i když čarodějnictví a víra v nadpřirozené síly tkvěly hlubokými kořeny v lidové kultuře, byly to právě postoje mocných, které proměnily bezvýznamné maleficium v hromadné popravy a věřejnou hysterii. Rozhodující roli zde sehrály světské úřady, jež přebraly vedení od církevních soudů. Například ve Skotsku se honba na čarodějnice očividně soustředila podél pobřeží jižně od Aberdeenu a v nížině mezi řekami Forth a Clyde – tedy do oblasti snadno dosažitelných z hlavního města Edinburghu. Jak uvedla Kirsty Larnerova, v Evropě docházelo k honům na čarodějnice ve stejné době, kdy zde křesťanství představovalo výlučnou politickou ideologii v tom smyslu, že bylo ,,absolutním světovým názorem, jenž slouží k mobilizaci politické činnosti či legitimizaci vlád“.

Pronásledování čarodějnic bylo podobně jako stíhání pro odpadlictví či kacířství součástí mocenského aparátu vlád s teokratickými tendencemi a trvalo přibližně tak dlouho, dokud byly církev a stát neoddělitelné a vzájemně závislé; státem podporované perzekuce skončily, když se inteligence vzdala království božího jakožto uskutečnitelného politického cíle.

z knihy Thomas Munck, Evropa 17. století 1598-1700, Praha: Vyšehrad, 2002, vyd. I., 472s., Časť: Hon na čarodějnice

Citát dňa – Stereotyp čarodejnice – Vznik a rozšírenie

Peter Dinzelbacher, Stereotyp čarodějky – Vznik a rozšíření: In. Ten istý, Světice nebo čarodějky?, Praha: Vyšehrad, 2001, ss. 106-125

Citát dňa – Božia a ľudská sloboda podľa W. E. Manna

Kresťanský filozof a teológ W. E. Mann syntetizuje celkovú teóriu Božej slobody vychádzajúcej z troch koncepcií ľudskej slobody:

„Nakoľko je všemohúci, Boh má maximálne uskutočnenú slobodu indiferentnosti. Nakoľko je suverénny, má maximálne uskutočnenú slobodu spontánnosti. Nakoľko je nanajvýš rozumný, má maximálne uskutočnenú slobodu racionálnej optimálnosti.“

Citát dňa – Richard Swinburne o násilí v Starom zákone

Niektoré myšlienky: Prečo je tu vlastne Starý zákon? Je súčasťou kresťanského učenia? (1) Irenej hovoril, že tento dokument sa má vnímať v jeho metaforickom význame, a takto môže byť prijatý do kresťanstva. Nemá byť braný historicky a doslova. Metafory musia byť správne pochopené, aby vyjadrili kresťanské vnímanie. (2) Význam textu sa mení v závislosti od kontextu. Treba brať do úvahy celkový kontext, aj kontext ostatných kresťanských kníh. Starozákonné knihy by mali byť interpretované z pohľadu Nového zákona. Len v tomto duchu boli prijaté ako súčasť kresťanstva.

Zdroj:  http://rojka.sk/bohje/nasilie-v-starom-zakone/

Citát dňa – Ako fašisti napadli pápeža Pia XII.

Zo zdroja blízkeho talianskej fašistickej vláde sa na konci mája alebo začiatku júna r. 1940 vatikánsky štátny sekretariát dozvedel, že jeho písomné varovanie určené Belgičanom a Holanďanom o bezprostredne hroziacej nacistickej invázii, bolo zachytené talianskou rozviedkou. Mussolini bol z tohto dôkazu o pápežskej tajnej dohode so Spojencami dohnaný až do nepríčetnej zúrivosti, keďže od vypuknutia vojny v septembri r. 1939 podozrieval Vatikán zo sympatií k Británii a Francúzsku a z poskytovania tajnej pomoci proti Nemecku. Pápež Pius XII. mal u talianského vodcu, ktorý bol už len krôčik od rozhodnutia vstúpiť do vojny po boku Hitlera, naliehavo žiadať, aby sa krotil a vyvíjal horúčkovitú snahu, aby udržal talianskú neutralitu, ale touto nepríjemnou správou bol pápež nebezpečne kompromitovaný. Ale, o čom však vôbec nevedel, bol dokonca v ohrození života.

Aby potrestal pápeža za jeho údajnú vierolomnosť a zastrašil do tej miery, aby sa stiahol, fašistický režim spustil kampaň založenú na propagande a fyzickom zastrašovaní. Vládou kontrolovaná tlač spustila voči Vatikánu otvorene prúd slovných invektív, obviňujúc v nich pápežstvo zo zrady záujmov talianskeho ľudu demagogicky zdôrazňujúc, že to pripomína situáciu, ako keď Judáš zradil Ježiša Krista. Tlupy neohrabaných fašistických násilníkov zaplnili rímske ulice, napádali kňazov a ničili novinové stánky, v ktorých sa predávali pápežské noviny, Osservatore Romano. Najdramatickejšou udalosťou bol útok nasmerovaný na samotného pápeža Pia XII. Počas cesty Svätého Otca do malého rímskeho kostolíka, aby tam slúžil omšu, bola jeho limuzína obkolesená a napadnutá tlupami fašistických mladíkov, ktorí neustále vykrikovali: “Smrť Pápežovi.”

z knihy Chadwick, O.: Britain and the Vatican during the Second World War, London: Cambridge University Press, 1988, 344pp., s. 112-14

Citát dňa – RKC a Ustašovci I.

Dokonce i arcibiskup Stepinac, který těsně spolupracoval s Ustašou, označil tábor za „poskvrnu“ a protestoval proti vraždění. Aby demonstroval svůj kritický postoj, předal při návštěvě Říma v květnu 1943 papeži Piovi 34 dokumenty a memorandum, které nám dnes nahání hrůzu. Citujme ze zprávy, kterou pod titulem „Boží stát v ďábelském kruhu“ otiskl v březnu 1992 „Zeit“: „Během ‘národní revoluce’ se ‘nezodpovědná individua’ bez svědomí dopouštěla jménem státní moci barbarských krutostí.“

z knihy Obermeier, S.: Mezi touhou po moci a zbožností, Životy hříšných papežů, Praha: Brána, 2005, s.224
.
“Vatikán dělal všechno možné, aby dosáhl změny poměrů. Záhřebský arcibiskup kardinál Alois Stěpinac publikoval na obranu Židů a Srbů celkem tři pastýřské listy. Gestapo na něj vydalo zatykač, nicméně dříve, než mohl být kardinál zajištěn, se přiblížila fronta až k Záhřebu. Podobně si počínali i další chorvatští biskupové. Ačkoliv kardinálovi Stěpinacovi a Sv. stolci nelze nic vytknout, co se týká pomoci pronásledovaným, je smutné, že vraždy a krutosti spáchané v Chorvatsku proti pravoslavným Srbům a Židům se děly ve jménu katolicismu a někteří kněží a řeholníci je schvalovali navzdory hrozbám církevních trestů. Čest chorvatského katolicismu však zachraňovali ti duchovní a laikové, kteří se zapojili do protiněmeckého odboje a skončili ve vězení. Nebylo jich sice mnoho, ale přesto statistika koncentračního tábora Dachau udává čtyři chorvatské katolické kněze, zatčené za protiněmeckou činnost. Aktivní katolíci, úzce spjatí s Církví, poslouchali své biskupy a ustašovských masakrů se neúčastnili. Ustaša nebyla katolickou organizací, jak udává proticírkevní propaganda, nýbrž nacionalistickou. V jejich řadách bojovalo také hodně bosenských muslimů i ateistů. Katolicismus ustašovci chápali jako národní dědictví, nikoli jako náboženství s morálně závaznými postuláty. Na druhé straně však mnozí duchovní, zejména kláštery, rovněž tak řada laiků, aktivně pomáhali pronásledovaným Židům a Srbům. Sám kardinál Stěpinac ukrýval několik židovských rodin přímo ve své rezidenci. Po válce se stal tento církevní hodnostář obětí komunistického režimu.“

z knihy Malý, R.: Katolíci ve stínu hákového kříže, Frýdek-Místek: Michael S.A., 2006, s.81

Keď Hitlerove čaty obsadili Slovinsko, vyhnali skoro všetkých kňazov a rehoľníkov. Zostal tam len biskup s niekoľkými starými kňazmi. Arcibiskup vyhnancov s otvoreným náručím privítal a chorvátskym farárom napísal vrelý okružný list, ktorým ich vyzval, aby ich prijali ako Ježiša klopajúceho na dvere srdca. Vo svojom arcibiskupstve tak umiestnil tristo slovinských kňazov. Staral sa aj o prenasledovaných Slovincov v táboroch v táboroch okolo Banje Luky a utvoril pre nich osobitný výbor na poskytovanie pomoci. Keď sedem slovinských kňazov zatvorili v tábore v Jasenovaci, arcibiskup Stepinac adresoval Pavelićovi štyri sťažnosti a ostro odsúdil takýto postup. A keď sa dozvedel, že títo kňazi boli zavraždení, poslal 14. februára 1942 Pavelićovi ostrý protest, v ktorom napísal: „Toto je hanebná škvrna a zločin, ktorý volá do neba o odplatu, ako je aj celý jasenovský tábor mrzkou škvrnou pre NDH.“

z knihy Batelja, J.: Alojz Stepinac, Boží sluha, Bratislava: LÚČ, 1998, s.41

Citát dňa – Biskup Clemens A. von Galen – “Lev z Munsteru” I.

Kazanie proti nacistami vykonavanej eutanazii dusevne chorych blahoslaveneho biskupa Clementa Augusta von Galena, ktore predniesol z kazatelnice 3. augusta 1941 v kostole sv. Lamberta v Munsteri. Jeho slova boli snad vobec najostrejsim odsudenim nacizmu, ake kedy v tej dobe zaznelo. Konstatoval zvysenym hlasom:

“Nevinni a bezbranni budu teraz vrazdeni, barbarsky vrazdeni, i osoby inej rasy, inej prislusnosti budu zabijani… S takymi ludmi, s tymito vrahmi, ktori si osobuju pravo rozhodovat o zivote a smrti bliznych, nemozeme mat nic spolocne.“

Vdaka tomu, ze ho veriaci po omsi obstupili, pripravili mu burlive ovacie a doprevadzali ho az do jeho rezidencie sa ho gestapo, pritomne aj na omsi, neodvazilo zatknut.
Kedze sa stalo to, s cim nacisti nepocitali a to ze sa jeho kazania dostali na Zapad, odvysielala ich BBC a zverejnili americke noviny. W. Churchill mal udajne prehlasit: “Nevedel som, ze existuju aj takyto Nemci.”
Mladeznicka organizacia SS vydala potom toto prehlasenie:
“Nazyvame ho svina CA, Clemensa Augusta. Tento velzradca a zemzradca, tato svina je na volnej nohe a dovoluje si ocernovat Vodcu. Je potrebne ho povesit!” Povraz ziadal aj Hitlerov dovernik Martin Bormann. Pretoze Goebbels ako propagandista si uvedomoval co by to znamenalo odsudit “Leva z Munsteru” ako sa mu v tej dobe prezyvalo. Ale to im nebranilo internovat ho ako domaceho vazna, a obcas zatknut jemu podriadenych knazov (celkovo 20), ktorym ako dovod zatknutia uviedli “Berieme vas miesto vasho biskupa!”
s. 116:

“Jak vyšlo najevo po válce, hodlal Galen intervenovat i ve prospech Zidu, ale munsterska zidovska obec jej od toho odradila v obave ze zesilenych represi. Galen byl od roku 1936 presvedcen, ze jej naciste uvezni. Po roce 1941 se dokonce propravoval na mucednickou smrt. Nacisticke dokumenty skutecne dokazuji, ze mel byt po dosazeni “konecneho vitezstvi” povesen.”

Na strane 118 zmienenej knihy je aj fotografia von Galena s popisom “Munstersky biskup Galen, iniciator úspešné kampaně proti nacistické rasové politice, zejména proti eutanazii. Po 20. červenci 1944 (nevydarenom atentate na Hitlera, tzv. operacii Valkyra, pozn.) byl uvězněn v Buchenwaldu, ale válku přežil.”

Citáty sú z knihy Welch, D.: Němci proti Hitlerovi (Opozice v třetí říši 1933 – 1945), Praha: Euromedia Group k. s., 2005

Citát dňa – Boj nacizmu proti RKC

Zřídka byly politika a světový názor tak těsně spojeny a tak proti sobě vyhroceny jako v Třetí říši, nejhanebnějším a nejtemnějším období německé minulosti. Málokdy dal člověk lež tak bezostyšně do služeb politiky a diplomacie jako Adolf Hitler. To je nezbytné poznamenat hned na začátku, abychom pochopili situaci církve v Třetí říši. (…) Před rokem 1933 vedly církevní kruhy proti nacionálnímu socialismu zcela jasný boj. Friedrich Muckerman SJ varoval již r. 1921 před velmi rozšířeným nedorozuměním, které stranu Adolfa Hitlera pokládalo pouze za politické hnutí, a ne za hnutí světonázorové a pseudonáboženské; proroctví o Třetí říši a hlásané vykoupení světa germánskou rasou a krví nazval herezí 20. stol. Pro temné pozadí tohoto hnutí otevřel lidem oči Hitlerův Mein Kampf, ale ještě více A. Rosenbergův Mythus des 20. Jahrhunderts. Dílo vyšlo v Mnichově v r. 1930, ale širším kruhům se stalo známým teprve r. 1934. Biskupové varovali a zakazovali vstup do NSDAP (kolínská církevní provincie 5. 3. 1931, Mohuč atd.). Světonázorový konflikt byl nevyhnutelný. (…) Jak Hitler opravdu smýšlel, ukázaly teprve nejnovější publikace pramenů, především záznamy o jeho rozmluvách u stolu a deníky osob z jeho okolí. Podle toho není pochyb, že byl od mládí naplněn nenávistí ke křesťanství a vůlí je zničit. Rauschnig (Gespräche mit Hitler, Zürich 1940, 188n.), podává autentické výroky Hitlerovy o jeho mládí, které jasně ukazují, že jeho záští k židům se vyrovnala pouze jeho nenávist ke křesťanství a že je při konečném řešení zamýšlel vyhladit právě tak jako židovství. V jeho říši měl mít oprávněnost k existenci jen árijský Herrenmensch, kterého si ovšem musí nejprve vychovat. Hitler prohlašoval: Má pedagogika je tvrdá, všechno slabé se musí vykořenit. V mých řádových hradech bude vyrůstat mládež, které se svět bude děsit. Chci mládež násilnickou, panskou, neohroženou, krutou… Z jejich očí musí znovu zasvítit pohled volného, nádherného dravce… Nechci žádnou intelektuální výchovu. Věděním se mládež kazí… Musí se však učit ovládat. Učit se… překonávat strach ze smrti. To je stupeň heroické mládeže. Z něho vyroste stupeň člověka, který je mírou a cílem světa, stupeň bohočlověka… V mých řádových hradech bude kultickým obrazem krásný člověk, který je sám sobě pánem… (Rauschnig tamtéž). (…) V křesťanství viděl Hitler pokračování židovství, vynález Žida Pavla; křesťanská morálka byla opakem jeho představy člověka. Jeho programem bylo nekompromisní odmítnutí a zničení. Domníval se, že je povolán k tomu, aby zničil zváště katolickou církev stejně jako židovství a bolševismus – to prý je stejné. Je také zachována autentická zpráva, jak smýšlel o konkordátu. Necelé dva týdny po zasedání říšského sněmu 23. března 1933, kde označil za přední úlohu své vlády chránit křesťanství a církve, prohlásil v nejužším kroužku svých spolupracovníků v říšském kancléřství: Fašismus si může ve jménu Božím uzavřít mír s církví. Já to taky udělám. Proč ne? To mi nezabrání vyhubit křesťanství v Německu až do kořene. Člověk je buď křesťan nebo Němec. Obojí být nemůže (F. Zipfel, Kirchenkampf in Deutschland 1933-1945, Berlín 1965, 9).
Na tomto pozadí se rýsuje profil církevního boje, který začínal bezprostředně po uzavření říšského konkordátu. Probíhal trojstupňově:

1. fáze (1933/1934) – maskovaná opatření. Hitler sám se navenek držel v pozadí, přenechával světonázorový boj stoupencům a prohlašoval, že o tom nic neví. (Rosenberg, od ledna 1934 oficiální vedoucí školení NSDAP). V souvislosti s Röhmovou revoltou (30.6.1934) dal zavraždit také předáky katolické církve, dva vynikající laiky Klausenera a Junga. Od dubna 1933 již probíhal bojkot židovských obchodů.
2. fáze (1934 – 1939): Otevřený boj proti církvi, ze začátku maskovaný jako odkonfesionálnění věřejného života, omezoval působení církve ve všech oblastech:
zákaz vyučování náboženství ve školách: odnětí finančních příspěvků církevním mateřským školám a jiným sociálním a charitativním zařízením, potlačování církevního tisku, zákazy kázání a zatýkání kněží a laiků. Roku 1936 začaly devizové procesy s řádovými komunitami: mravnostní delikty se nafukovaly ve velké monstrprocesy s propagační tendencí: takoví jsou všichni, aby se podkopala stále ještě existujicí důvěra lidu v klérus a církev. V letech 1938/1939 byly zrušeny poslední církevní školy a četné kláštery, také katolické vysoké školy a teologické fakulty (v Mnichově). Teologické fakulty měly být nahrazeny fakultami pro nauku o rase. „Norimberské zákony“ (září 1935) podřídili Židy výjimečnému právu, tj. učinily je bezprávnými; do podzimu 1938 se z Německa vystěhovalo asi 170 000 Židů (1/3 celkového počtu). V křišťálové noci (9. listopadu 1938) došlo k prvním velkým organizovaným pogromům na Židy.
3. fáze (1940 – 1945): Ačkoliv byla válka, pronásledování církve pokračovalo. V podrobeném Polsku (Warthegau) měly být křesťanství a církev úplně vyhubeny (1940 n). Útok na kláštery v Říši (1940/1941) zarazil sám Hitler, neboť hlavně v Münstersku (biskup von Galen) došlo k mnoha nepokojům. Za válečná opatření bylo prohlášeno omezení řeholního dorostu a studentů teologie, vraždění duševně nemocných (euthanasie) a brutální proticírkevní opatření v Alsasku (1943). Říšský vedoucí Martin Bormann, snad nejfanatičtější nepřítel církve, převzal od r. 1941 vedení vyhlazovacího boje, který měl po ukončení války vést k likvidaci církve a křesťanství v celém okruhu panství nacismu a dovršit konečné vítězství. „Konečné řešení“ židovské otázky začalo již r. 1941. Zvláštní komanda SS byla pověřena vyhubit Židy nejdříve v obsazených územích. Byla zřízena židovská ghetta (ve Varšavě v říjnu 1940) a vyhlazovací tábory (od podzimu 1941). Byli tam deportováni Židé z Holandska, Belgie, Francie, Norska, Maďarska a jiných zemí jihovýchodní Evropy; od října 1941 také z Německa. V Osvětimi byly od konce roku 1941 usmrceny tři až čtyři miliony v plynových komorách. Jiné tábory smrti byly Chelmno, Treblinka, Belsec, Sobibor a Majdanek. Bylo zavražděno skoro 6 milionů Židů. K tomu přistupovaly obyčejné koncentrační tábory, Dachau, Sachsenhausen, Belsen, Oranienburg, Buchenwald, Terezín, Mauthausen atd. s hromadným vraždědím, popravami, mučením, podvýživou, epidemiemi a zastřelením. Kdo čte tuto strašlivou bilanci bezbožného, v samé podstatě protikřesťanského systému, vždy znovu pociťuje hluboký otřes. Toto utrpení milionů, k němuž přistupují ještě válečné hrůzy na celém světě, přesahuje lidskou představivost.
2. Odpor církví
Odpor církví proti takové zločinnosti může vzhledem k hanebným činům připadat z dnešního hlediska nedostatečný. To se aspoň proti němu namítá. Ve skutečnosti byly církve jediné síly, které stály neochvějně v nejprudším boji proti nacistickému režimu a které tento režim sám považoval za nejnebezpečnější odpůrce, jak vyplývá z tajných hlášení gestapa, nyní uveřejněných (Zipfel, Kirchenkampf s. 272n). Katoličtí a evangeličtí křesťané bojovali společně, vždyť v té době se „protestantské vyznavačské církvi“ vedlo nejinak než katolické církvi. Byla to epocha, kdy se věřící křesťané setkávali v útrapách. Velký je počet biskupských protestních nót vládě a pastýřských listů. Začaly už na podzim r. 1933 a rok od roku byly ostřejší a důraznější. Na každou akci nepřátelskou církvi odpovídaly pádné protesty. Jmenování Rosenberga světonázorovým vedoucím (leden 1934) bylo ihned kvitovánozáplavou odmítavých přípisů a biskupských protestů. Kolínský kardinál Schulte se počátkem února osobně odebral k Hitlerovi, nazval Rosenbergův Mythus protikřesťanským pamfletem a požadoval, aby byl Rosenberg odvolán. Hitler se od Rosenbergových názorů zdánlivě distancoval, ale nepodnikl proti němu přirozeně nic. Schulte po svém návratu zděšeně prohlásil: Hitler je sfinga, strašlivý člověk. Ještě se od něho dožijeme hrozných věcí (Festschrift Frings, 1960, 574). Rok po uzavření konkordátu vytýkali biskupové v pastýřském listu vládě porušování konkordátu. Od té doby se při stížnostech neustále odvolávali na konkordát. Ukázalo se, že konkordát nebyl v církevním boji bezvýznamnou oporou. Dával papeži především právo zasahovat do vnitroněmecké církevní otázky. Biskupové se brzy z taktických důvodů dohodli na tom, že nejdůležitější a nejtěžší stížnosti na porušování konkordátu předkládali prostřednictvím Vatikánu cestou výměny diplomatických nót. Řeč těchto vatikánských nót je neslýchaně tvrdá, jak vyplývá z publikací, které jsou teprve nyní k dispozici. (D. Albrecht, Der Notenwechsel zwischen dem Heiligen Stuhl und der deutschen Reichsregierung, I., 1965). Již v nótě ze 14. května 1934 se uváděly oficiální stížnosti na velmi vážné porušování konkordátu.
„Osservatore Romano“ hovořil 26. 7. 1935 o otevřeném kulturním boji v Německu. Boj dosáhl vrcholu vydáním nesmírně ostré encykliky „S palčivou starostí“ (Mit brennender Sorge) 14. 3. 1937. Nedávno jsme poznali historii jejího vzniku. Její základní koncept sepsal kardinál Faulhaber při jedné návštěvě v Římě na naléhavou žádost papeže. Tato předloha však tehdejšímu kardinálu – státnímu sekretáři Pacellimu připadala příliš mírná. Sám doplnil nejdůležitější pasáže konkrétními, nanejvýš ostře formulovanými výtkami, a tak šla encyklika jménem kurie do celého světa. Byla jedinou obrovskou obžalobou Hitlerova režimu.
Krátce před vydáním encykliky již Svatý stolec uvažoval o tom, že konkordát pro stále jednostranné porušování zruší. Němečtí biskupové se vyslovili proti tomu. Na zmíněnou encykliku reagovali nacisté tak ostře jako nikdy předtím; i oni zamýšleli konkordát odvolat. Hitler však byl proti tomu. Tak obě strany při konkordátu setrvaly. Hitler při rozhovoru u stolu 4. 7. 1942 s politováním prohlásil, že konkordát je hlavní pouto pro jeho církevní politiku v říši; ale se zřetelem na válku se ho dosud přidržoval; po skončení války bude s konkordátem konec (H. Picker, Hitlers Tischgespräche, 1965, 435/437). Pro Vatikán bylo naopak nutné trvat na konkordátu proto, že mu poskytoval právo a možnost přímo zasahovat do německého církevního boje, což bylo v intencích německé katolické církve. Že ani německá církev „nemlčela“, lze ukázat na statečných kázáních münsterského biskupa von Galena i četných jiných biskupů. Galenova kázání z 13. a 20. července a 3. srpna 1941 kolovala po celém Německu, ba po celém světě. Bormann ho chtěl za to dát „pověsit“, ale nacisté se proti němu po dobu války neodvážili s ohledem na obyvatelstvo nic podniknout.

z knihy August Franzen, Malé dějiny církve, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 3. doplněné a rozšířené vyd., 2006, s.285-291

Ale, ale, páni bratia z “Tradícia v pohybe”, to snáď nemyslíte vážne?!

Dnes som si údivom prečítal preložený článok od istého Hugha O´Reillyho z Tradition in Action, teda tradicionalistickej stránky o inkvizícii. A na čo tam nenaďabím? Priam demagogické a nehorázne tvrdenie o sv. Dominikovi ako o paličovi heretických kníh…:(
Zmienený článok sa nazýva Proč byla založena inkvizice. Presnejšie,  v článku je uvedený obraz a pod ním je popis, cit. “Svatý Dominik předsedá autodafé, pálení heretických knih.” Veď toto tvrdenie sa nachádza aj “preslávenej” antikatolíckej propagande Dějiny inkvizice od agenta NKVD s krycím menom MAX, sovietskeho historika Iosifa Romualdoviča Griguleviča v obrazovej prílohe pred str. 321 s popisom “Sv. Dominik pálí knihy. Obraz z 15. století“. Rovnako zavádzajúco o ňom píše (zrejme tento popis prebral priamo z tohto pamfletu) aj známy český hispanista Jiří Chalupa vo svojej miestami veľmi poučnej knihe pod názvom Inkvizice. Stručné dějiny hanebnosti, a to konkrétne na str. 36 s mierne vzrušujúcim spôsobom, cit. “Sv. Dominik organizuje pálení ‘škodlivých’ knih“, vychádzajúcej zo zastaralej literatúry, avšak iba časť o španielskej Supreme by mohla zniesť prísnejšie kritéria historickej kritiky. Tak ale ako je to s tým obrazom naozaj?

Je to dielo známeho maliara Pedra Berrugueta z r. 1495 a jeho originál sa nachádza v slávnom Múzeu Prado v Madride. Sv. Dominik sa prizerá, ako sa jeho spis o vieroučných omyloch katarskej sekty na ňom podrobuje tzv. skúške očistným ohňom. Je súčasne vhodený s protispisom z katarskej strany, následne dochádza k zázraku, kacírska kniha horí, zatiaľčo pravoverná ostáva v ohni neporušená a napokon aj taká vylieta z ohňa. Toto a nič iné bolo umeleckým zámerom dotyčného maliara svojím štetcom zachytiť. Preto takéto nehorázne nactiutŕhanie na adresu jedného z najhorlivejších šíriteľov pravej náuky Cirkvi nemožno tolerovať na stránkach takých pravoverných a úplne oddaných bratov a sestier, akými by chceli stúpenci ultrakonzervatívneho krídla “Tradícia v pohybe” úprimne byť.:)