Citát dňa – Boh je mrtvý. Keď chcete.

Bůh je mrtvý. Když chcete

Bůh možná existuje, možná také ne. Možná je pravdivá POMA, možná NOMA. Ovšem COMA je chybné řešení problému. Že nerozumíte, o čem je tu řeč? Zkuste číst dál – tento pokus odpovědět na otázku, zda se v dnešním světě, v této době mohou nějak domluvit teisté a ateisté, zastánci vědy a víry.

David Černý

Ve světě vládne příliš mnoho utrpení a bolesti. S velkou dávkou soužení nic nenaděláme – koneckonců jsme pouze zranitelní, smrtelní tvorové. Jenže spousta utrpení pochází od nás samotných, z našich činů, z našich postojů, z naší víry. Alespoň nám to tvrdí relativně nová militantní ateistická myšlenková škola zahrnující autory, jako jsou Richard Dawkins, Sam Harris, Daniel C. Dennett, Victor J. Stenger či Christopher Hitchens. Jejich poselství lze shrnout do čtyř tezí: i) ve světě existuje zbytečné utrpení; ii) příčinou je víra, především víra v Boha, definovaná jako slepé, nepodložené, rozumu a vědě odporující přesvědčení; iii) pokud ze zemského povrchu vykořeníme víru, zbavíme se mnoha zbytečných strastí (žádná tolerance vůči náboženské víře); iv) nástrojem boje proti víře je moderní věda. Víru můžeme v první řadě chápat jako existenciální postoj člověka k nějakému dárci smyslu, k čemusi, co ho překračuje, zasazuje do celku reality a co odpovídá na nejhlubší otázky ohledně existence světa a nás samých. Ateisté jsou přesvědčeni, že víra je vedlejším produktem evolučních mechanismů, a definují ji jako iracionální, slepý postoj zastávaný evidencím empirických věd navzdory. Věříme. Jak? Slepě, iracionálně, tvrdošíjně, nepoučeně. V co? V určitá tvrzení, v určitý globální pohled na skutečnost, smysl lidské existence, existenci b(B)oha. Zde se otevírá druhá dimenze víry; zatímco vysvětlení té první (víra jako postoj) má být podle ateistů svěřeno evoluční biologii a neurobiologii, jádro polemiky se soustřeďuje na obsahy víry, na to, čemu teisté věří a co vyjadřují jazykem. Ateisté prezentují určitý pohled na realitu, teisté dělají to samé. Základní otázka zní: existuje mezi pohledem vědy (nový ateismus se zaštiťuje autoritou moderní empirické vědy, především evoluční biologie, fyziky a neurobiologie) a pohledem víry zásadní, nepřekonatelný rozpor? Této otázce předchází jedna ještě důležitější: Jaký je vztah mezi vědeckým poznáním (vědou) a vírou (tím, v co věříme)?

NOMA, POMA… COMA

Jde o moderní formulaci prastarého problému vztahu víry a rozumu. V současné době existují v podstatě tři náhledy na jejich vztah, které se vyjadřují ve zkratkách NOMAPOMA a COMA. Podívejme se stručně na každý z nich. NOMA (nonoverlapping magisteria – nepřekrývající se magisteria neboli nauky) v podstatě říká, že věda se zabývá říší empirických faktů, zatímco víra se vztahuje k otázkám smyslu, k estetickým a etickým hodnotám. Slovo „magisteria“ chápejme jako sféry zájmu, oblasti, k nimž je věda – anebo víra – kompetentní se vyjadřovat. Zastáncem nepřekrývajících se magisterií vědy a víry byl kupříkladu známý harvardský paleontolog Stephen Jay Gould, podle něhož žádný spor mezi náboženstvím a vědeckým poznáním neexistuje jednoduše proto, že se vyjadřují k radikálně odlišným sférám reality. Naproti tomu zastánci POMA (partially overlapping magisteria – částečně se překrývající magisteria) jsou přesvědčeni, že třebaže se výpovědi vědy a víry ve většině případů nestýkají, existují oblasti, v nichž se mohou navzájem bezkonfliktně obohacovat. Ztělesněním tohoto přístupu je například oxfordský biofyzik a teolog Alister McGrath, jenž rozvíjí projekt přirozené teologie čerpající poznatky a metodologické principy ze současných přírodních věd, či vedoucí projektu lidského genomu genetik Francis Collins, přesvědčený o harmonii mezi vědou a vírou. Historik vědy Allan Chapman zase hájí tezi (v knize Bohové na nebesích), že „… bez konceptu promyšleně navrženého vesmíru, stvořeného z ničeho inteligentní božskou podstatou a pozorovaného a studovaného lidmi vládnoucími značnou inteligencí schopnou objasnit jeho strukturu, by nikdy nevznikla věda jako racionální pochopení příčin a následků ve světě.“ Konečně poslední možnost předkládají jako jedinou smysluplnou zastánci nového ateismu, z nichž je u nás nejznámější britský evoluční biolog Richard Dawkins. COMA (completely overlapping magisteria – zcela se překrývající magisteria) vyjadřuje rezolutní názor, že existuje jen jedna skutečně relevantní sféra poznání: empirická realita uchopená a vyložená v rámci moderních přírodních věd. Máme tedy tři přístupy, tři pohledy na vztah víry a vědy. Který z nich je správný? A jak vlastně tuto otázku rozhodnout? Nemám ambice odpovědět na první otázku, ale rád bych poukázal na něco velmi důležitého: řešení nelze hledat u empirické vědy samotné, jak si (naivně) myslí třeba Dawkins.

Blud

Biolog a popularizátor vědy Richard Dawkins nedávno publikoval knihu Boží blud s podtitulem Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Hlavní poselství této práce lze shrnout do dvou tezí: i) existence Boha je vědecky testovatelná hypotéza, o jejíž platnosti rozhoduje pouze a jedině věda; ii) Bůh je pouhá iluze, iluze psychotického delikventa. Jinými slovy, existuje jedno jediné magisterium, existuje pouze empirická realita a existuje pouze jeden správný přístup k realitě; a ten dokazuje, že Bůh je iluze. Iluze, obávám se, stojí na straně Dawkinse. Podívejme se podrobněji, jak věda podle britského biologa dokazuje, že Bůh (téměř jistě) neexistuje. Na podporu své teze předkládá v podstatě jen jeden podstatný argument, jemuž můžeme říkat argument z komplexnosti. Vychází z teistického předpokladu, že existuje nadlidská, nadpřirozená inteligence, která vyprojektovala celý svět a vše, co obsahuje, tedy i nás. Můžeme mu dát následující podobu:

i) Náš svět je neuvěřitelně komplexní systém, jehož prvky se také vykazují vysokou mírou komplexnosti a organizovanosti (empirie: komplexnost jednoduše pozorujeme každý den kolem nás).

ii) Vše, co dokáže vyprojektovat a stvořit vysoce komplexní systém, musí být samo (ještě více) komplexní a složité (zavedení teoretického principu).

iii) a) První závěr: Bůh – architekt a stvořitel vesmíru – musí být mimořádně komplexní bytost; b) druhý (hlavní) závěr: Bůh nemůže být konečným vysvětlením pozorované komplexnosti a složitosti světa, protože sám je vysoce komplexní a složitý.

Vysvětlovat složitost složitostí, $komplexnost komplexností nemůže představovat dobré vysvětlení, protože vysvětlované vysvětlujeme stejným principem, který chceme vysvětlovat. Existenci sofistikovaného hardwaru a na něm běžících programů můžeme sice vysvětlit existencí člověka, který vše vyprojektoval a vytvořil, nicméně konečné vysvětlení to není. Co člověk sám? Do vysvětlení lze zahrnout složitého architekta-stvořitele člověka, ale otázka se nám jako bumerang vrátí zpět a v konečném důsledku nevysvětlíme nic. Co když ale existuje jednoduché konkurenční vysvětlení komplexnosti a složitosti světa, pro něž bychom našli dostatečné důkazy a dokázali bychom ho formulovat v podobě testovatelné vědecké hypotézy? A jak neustále opakuje Dawkins a mnozí ateisté, toto vysvětlení skutečně existuje: je jím evoluční teorie založená na principu přirozeného výběru. Bůh tedy (téměř jistě) neexistuje, protože namísto aby vysvětloval realitu, sám je realitou vyžadující další vysvětlení. Kromě toho existuje jednodušší, vědecky, empiricky testovatelná a v testech velmi dobře obstávající vědecká hypotéza evoluce. Bůh téměř jistě neexistuje, mezi vírou a vědou je spor, například právě v klíčové otázce existence Boha.

Neexistuje, protože neexistuje

Opravdu Bůh (téměř jistě) neexistuje? Dawkinsův argument stojí na dvou předpokladech. Na prvním se zcela jistě shodneme, ale jak to vypadá s tím druhým? Odkud odvozujeme jeho platnost? Ze zkušenosti se světem, jak jinak. Složité počítače vyprojektovali ještě složitější lidé. Složité matematické pojednání by bez ještě složitější mysli matematika nevzniklo. A kdo třeba staví složitá hnízda? Ještě složitější živé organismy. Jinými slovy, je to sama realita, jejíž pečlivé pozorování nás (prý) dovádí k závěru, že komplexnost vyžaduje ještě větší komplexnost. Problém existence Boha tudíž řeší moderní věda. O platnosti COMA vlastně rozhoduje… COMA. Podívejme se však ještě jednou na druhý předpoklad Dawkinsova argumentu. Vychází z pozorování, z empirické reality, z naší každodenní zkušenosti se světem. Ve sféře empirické reality se pohybuje a zůstává v jejích vlastních mantinelech. A co udává této realitě kontury, vymezuje její hranice, určuje, kam mohou naše úvahy dospět? Přesvědčení, že empirická realita je vše, co zde je, že kromě hmoty neexistuje nic jiného. Pouze v rámci materialistického kréda je druhá premisa pravdivá, protože pouze ze zkušenosti s hmotou a jejími projevy můžeme usuzovat na to, že komplexní realitu může vyprodukovat jedině komplexní realita. Přesněji řečeno, Dawkins dokazuje (téměř jistou) neexistenci Boha pouze za předpokladu, že neexistuje nic jiného než hmota (materialismus). Předpokladem platnosti druhé premisy argumentu je teze, která vylučuje existenci bytosti, jejíž neexistenci chce argument dokázat. Bůh neexistuje, protože Bůh neexistuje. Britský biolog smrti Boha vůbec nebere v úvahu teistické přesvědčení, že Bůh není hmotný, že není složitý, že vylučuje organizovanost, jednoduše řečeno, že Bůh nemá materiální podstatu a je zcela jednoduchý. Bůh, jehož neexistenci Dawkins dokazuje, je stejně tak nepravděpodobný i pro teistu.

Znamená to tedy, že Bůh existuje?

Dokazuje to platnost některého z přístupů ke vztahu mezi vědou a vírou? Musím vás zklamat: nikoli. Bůh možná existuje, možná také ne. Možná je pravdivá POMA, možná NOMA. Navzdory záplavě textů z pera zastánců nového ateismu to však není věda, jež by mohla tyto důležité otázky rozhodnout. Materialismus, který Dawkins ve svých důkazech Boží neexistence předem předpokládá, je tezí filozofickou a pouze v rámci filozofické reflexe lze rozhodnout o jeho platnosti; COMA je chybné řešení problému. Mezi vědou a vírou je spor pouze tehdy, když se předem rozhodneme, že ho tam najít chceme.

Autor je filozof. Narodil se roku 1977. Vystudoval v Boloni a v Římě, v Itálii přednášel filozofickou logiku a filozofii vědy. Zabývá se analytickou metafyzikou, problémem personální identity, filozofickou logikou. Na 1. LF UK v Praze se věnuje bioetice. Hlavní autor monografie Lidské embryo v perspektivě bioetiky.

Reklamy

Zničenie Artemidinho chrámu

Chrám zasvätený starogréckej bohyni Artemis v Efeze bol jedným zo Siedmych divov starovekého sveta, ale takmer nič sa z neho do dneška nezachovalo. Takže je na mieste otázka kto ho zničil a v dejinách patrí aj medzi tie najzaujímavejšie. Našťastie však máme historický prameň, ktorý nám poskytuje odpoveď. A nachádza sa v spise Jordanesa Dejiny Gótov, zostavenom okolo roku 550 n.l. Rozpráva nám v ňom (20:107), o tom, že približne v roku 259 n.l. “Respa, Veduc a Thuruar, vojenskí vodcovia Gótov si vzali loď a preplávali cez úžinu Helespont do Ázie. Tu rozvrátili mnoho obývaných miest a zapálili vychýrený chrám bohyne Diany v Efeze, ktorý ako sme napísali predtým postavili Amazonky”. V  Jordanovej práci  sa však nachádza aj  zdravý varovný signál, pretože začiatok je čistá legenda (a to sa nezmieňujem o jeho tvrdení, že ten chrám postavili Amazonky). Samozrejme vo všeobecnosti sa dá považovať za spoľahlivý zdroj, keď príde na vojenské strety medzi Gótmi a Rimanmi z tretieho storočia.

Potom, čo Góti zničili Artemidin chrám, bol tento olúpený miestnymi obyvateľmi o jeho drahocenné umelecké zbierky a zachovalo sa z nich len veľmi málo. Zlomky z tohto pokladu sa dajú nájsť v miestnych budovách a vo svojej dobe Justinián zobral väčšinu zo sôch, ktoré sa zachovali späť do Konštantínopolu.

Tak prečo sa zničenie tohto chrámu zvaľuje na kresťanov? V televíznom seriáli vyrobenom a odvysielanom v roku 1994 o Siedmych Divoch sveta o tom veľmi obšírne rozprával John Romer a aj v súčasnosti je to historik-amatér Charles Freeman, ktorý tento ničím nepodložený mýtus neustále spomína. Tak sa poďme pozrieť, odkiaľ sa vzal.

Zdroj tejto legendy je apokryfný spis Skutky apoštola Jána. Je to veľmi neskoro spísaná a neautentická kniha, ktorá tvrdí, že rozpráva o živote Sv. Jána Apoštola po tom, čo sa o ňom končí rozprávanie v Novom zákone. Spomedzi mnohých fantastických epizód sa tu nachádza aj príbeh popísaný v kapitolách 22 až 24, kde údajný sv. Ján obrátil na kresťanskú vieru ľud v Efeze, ktorý následne utekal zbúrať Artemidin chrám. Skutky Jánove sa normálne datuje do tretieho storočia a so všetkou pravdepodobnosťou zahrnutie tejto epizódy znamená, že boli napísané po tom, čo bol chrám v skutočnosti vypálený Gótmi (ktorí boli pri tejto príležitosti ešte stále pohania). Ale Skutky takto poskytujú ďalšie dôkazy, že chrám naozaj bol zničený v treťom storočí. Teda si môžeme byť absolútne istí, že nebol zbúraný z popudu sv. Jána približne v roku 100 n.l. ako sa falošne tvrdí v Skutkoch.

Ale existuje tu ešte ďalší písomný zlomok, ktorý môže vrhnúť svetlo na to, prečo boli obviňovaní zrovna kresťania. Proklus z Konštantínopola, vo svojej dvadsiatej Reči (Oration), prednesenej na začiatku piateho storočia nešetrí chválou na sv. Jána Chryzostoma. Proklus, vypočítavajúci jeho úspechy, hovorí: “V Efeze zničil obraz Midasa.” To môže byť narážka na kultové predmety uctievania bohyne Artemis (Chrám bol pôvodne založený lýdijskými kráľmi, z ktorých jedným bol aj Midas) keďže aj po tom, čo bol chrám zničený môžeme očakávať, že sa v kulte pokračovalo. Ale taktiež sa nemuselo. Že táto kampaň nebola veľkého rozsahu to potvrdzuje aj 14. kniha Palladiovho Života Chryzostoma, ktorá popisuje jeho návštevu v Efeze, ale nezmieňuje sa o Chráme.

Kresťania s určitosťou zničili niekoľko pohanských chrámov a prestavali mnohé ďalšie na kostoly. Ale, ako sa zdá, to nebol chrám bohyne Artemis v Efeze.

Môže pápež odstúpiť?

Odpoveď na otázku z nadpisu je stručná: Áno. Množstvo pápežov, ktorí odstúpili zo svojho pápežského úradu sa odhaduje až na 10, ale historických dôkazov je málo. Naposledy sa to stalo počas konania známeho “reformného” koncilu v Kostnici v 15. storočí, keď rezignoval pápež Gregor XII. aby tým dopomohol koncu tzv. západnej schizmy a nový pápež bol zvolaný v r. 1417. Rezignácia pápeža Celestína V., ku ktorej došlo v roku 1294 je však známejšia a to asi preto, že ho za to vo svojej Božskej komédii Dante umiestnil do pekla.

Väčšina pápežov pôsobiacich v modernom období však odstúpenie z úradu odmietala. Ako pápež Pavol VI. raz povedal, duchovné otcovstvo sa nedá zanechať. K tomu sa ešte Pavol VI. obával, že takýmto činom nastolí nebezpečný precedens, ktorý by mohol vzbudiť názorové frakcie v cirkvi, ktoré by tak vyvíjali prílišný nátlak na budúcich pápežov, aby odstúpili z dôvodov úplne iných ako zdravotných. Ale aj napriek uvedenému už aj tradičný kódex kánonického práva z 1917 poskytoval možnosť pre rezignáciu pápeža rovnako ako to uvádzajú aj novšie ustanovenia zavedené pápežmi Pavlom VI. v r. 1975 a Jánom Pavlom II. v r. 1996. Samozrejme odstúpenie pápeža vyvolané strachom alebo pomocou podvodného jednania by bolo neplatné. Nadôvažok kanonisti tvrdia, že osoba odstupujúca z úradu musí byť zdravej mysle (kánon č. 187).

Podľa msgr. Sławomira Odera, postulátora svätorečenia minulého pápeža v roku 1989 a v roku 1994 pápež Ján Pavol II. tajne pripravil listy, v ktorých jasne ponúka kolégiu kardinálov svoju rezignáciu v prípade nevyliečiteľnej choroby alebo inej závažnej príčiny, ktorá by mu bránila vykonávať jeho duchovné poslanie pápeža.

Podľa spravodajskej agentúry Catholic News Service:

List z roku 1989 bol stručný a jasný, k veci; hovorí sa v ňom, že v prípade nevyliečiteľnej choroby, ktorá mu zabráni “dostatočnej miere vykonávať povinnosti môjho apoštolského povolania” alebo kvôli niektorým ďalším závažným a dlhotrvajúcim prekážkam “Vzdávam sa môjho posvätného a kanonického úradu, ako biskup Ríma rovnako ako hlava svätej katolíckej Cirkvi.”

Pápež vo svojom liste z roku 1994 napísal, že mnoho rokov strávil tým, že sa vážne zamýšľal nad tým, či by pápež mal odstúpiť vo veku 75, ktorý je normálnym vekom v ktorom odstupujú biskupi. Taktiež v ňom napísal, že dva roky predtým, keď sa domnieval, že by mohol mať zhubný nádor hrubého čreva, myslel si preto, že Boh už o ňom rozhodol.

Preto, ako sám píše, sa rozhodol nasledovať príklad pápeža Pavla VI., ktorý v roku 1965 urobil konečný záver, že pápež “by sa nemal nikdy vzdať apoštolského poslania, ak sa však vzdá, tak len z dôvodu nevyliečiteľnej choroby alebo prekážky, ktorá by mu bránila vykonávať povinnosti následníka Petra”.

Mimo tieto hypotézy pociťujem závažnú povinnosť vo svedomí pokračovať v napĺňaní úlohy, do ktorej ma neustále povoláva Náš Pán Kristus, v rámci tajomného plánu jeho Božej prozreteľnosti” ako sa ďalej píše v liste.

Stručný zoznam čiastočne historicky doložiteľných odstúpení, pričom nie sú do neho zahrnuté všetky možné rezignácie pápežov, ktoré boli vynútené hrubou silou.

Klement I. (92?-101). Epifanius tvrdí, že kvôli dosiahnutiu pokoja v cirkvi sa Klement vzdal pontifikátu a na pápežský stolec zasadol Línus a znova sa stal pápežom až po smrti Kléta.

Poncián (230-235). Údajne rezignoval po tom, čo bol počas prenasledovania cisára Maximina Tráka odsúdený na odchod do exilu – baní na Sardínii.

Cyriacus. Fiktívna postava vytvorená v stredoveku, ktorá k odstúpeniu údajne dostala príkaz z neba.

Marcellinus (296-304). Odstúpil alebo bol zosadený kvôli tomu, že súhlasil s nariadením cisára Diokleciána obetovať pohanským bohom.

Martin I. (649-655). Prinútený odísť do exilu z nariadenia cisára Konštansa II. na Krym. Predtým než zomrel, rímsky klérus zvolil jeho následníka, ktorého ako sa zdá schválil.

Benedikt V. (964). Po jednom mesiaci v úrade, prijal zosadenie cisárom Otom I.

Benedikt IX. (1032-45). Benedikt odstúpil po tom, čo predal pápežstvo svojmu krstnému otcovi Gregorovi VI.

Gregor VI. (1045-46). Zosadený kvôli simónii cisárom Henrichom III.

Celestín V. (1294). Pustovník, zvolený vo veku 80 rokov a keďže obrovská tiaž úradu naňho obrovským spôsobom doliehala rezignoval naň. Bol uväznený svojím nasledovníkom.

Gregor XII. (1406-15). Odstúpil na popud kostnického koncilu, aby tak dopomohol ku koncu veľkej západnej schizmy.

V knihe rozhovorov s Petrom Seewaldom Svetlo sveta pápež Benedikt XVI. jednoznačne odpovedal na otázku o tom, či pápež může odstúpiť: “Áno. Keď pápež jasne uzná, že psychicky, fyzicky a duchovne nemôže niesť úlohy svojho úradu, vtedy má právo a za istých okolností aj povinnosť odstúpiť.

Na druhú stranu treba povedať, že Benedikt XVI. nie je zástancom odstúpenia len kvôli tomu, že bremeno pápežského úradu je príliš veľké. “Keď je nebezpečenstvo veľké, človek od neho nemôže utekať. Preto to isto nie je okamih na odstúpenie. Práve v takej chvíli musí človek vytrvať a obstáť v ťažkej situácii. To je moja úloha. Odstúpiť možno v pokojnej chvíli, alebo keď už človek jednoducho nič nevládze. Ale nemožno utiecť pred nebezpečenstvom a povedať, aby to riešil niekto iný.

Literatúra:

  1. KELLY J.N.D., Pápeži dvoch tisícročí, ROAL, Bratislava 1994
  2. Claudio Rendina, Příběhy papežů: Dějiny a tajemství, Praha:Volvox Globator, 2005
  3. Peter Seewald, Svetlo sveta: Pápež, Cirkev a znamenia čias, Trnava, Dobrá kniha, 2012

Citát dňa – RUĐER JOSIP BOŠKOVIĆ

Nie je ľahké napísať, kto bol Ruđer Bošković. Je po ňom nazvaný najprestížnejší chorvátsky výskumný ústav v Záhrebe, viackrát sa objavil na juhoslovanských a chorvátskych bankovkách a poštových známkach, d´Alembert ho nesprávne považoval za Taliana (proti čomu Bošković protestoval), naturalizoval sa vo Francúzsku, za svojho ho považuje aj Bosna a Hercegovina. Viacero prírodovedcov a filozofov ho označuje za „mozog dvadsiateho storočia, ktorý žil v storočí osemnástom“ (citované podľa [3]), Václav Hořejší, riaditeľ Ústavu molekulární genetiky AV ČR a profesor Karlovej univerzity, sa o ňom vyjadril:„Jedna z najpozoruhodnejších a najviac opomínaných postáv v dejinách modernej európskej vedy“ [4] a Peter Hodgson, britský fyzik a dlhoročný prezident Pax Romana, ho považoval za najvýznamnejšieho z jezuitských vedcov minulosti [4, s. 74 – 75]. Jednoduché nie je ani určiť, čo vlastne bolo jeho povolaním: bol matematikom, astronómom, fyzikom, geo­metrom, stavebným inžinierom, diplomatom a básnikom; bol zvolený za člena prestížnej britskej Kráľovskej spoločnosti, aj za člena Ruskej akadémie vied.

Citát dňa – Predávanie rozhrešenia?

“Rímska cirkev nikdy nepredávala rozhrešenia, ako to jej protivníci často tvrdili. Ale – a to je podstatný rozdiel – dovolila platiť hriešnikom poplatky za buly, ktoré im boli doručené ako dôkaz, že dostali rozhrešenie svojich hriechov. Buly boli potrebné, ak trestný čin či zločin bol verejne známy. Aby previnilec mohol pristúpiť k sviatostiam, musel preukázať listinu o rozhrešení. Tá istá zásada sa používala vo svetskom práve pri udelení milosti alebo odpustení trestu kráľmi. Potvrdenie o tom, čiže zápis do zoznamu, bol podmienený vyberaním určitej taxy. Tento zvyk prevzali Frankovia ešte pred prijatím kresťanstva. Jacques Dueze /pápež Ján XXII./ svojou knihou o taxách … chcel kodifikovať a zovšeobecniť tento zvyk aj v cirkvi, aby takto obnovil jej financie.

Tieto buly neplatili len pre členov kléru, aj pre laikov boli určené taxy. Sadzby sa počítali v grošoch,… Za hriech otcovraždy , bratovraždy alebo vraždy príbuzného bola pre laikov určená taxa 5 – 7 grošov, podobne za krvismilstvo, znásilnenie panny alebo krádež posvätných predmetov. Manžel, ktorý ubil svoju ženu alebo jej spôsobil potrat, bol povinný zaplatiť šesť grošov, alebo sedem, ak jej vytrhal aj vlasy. Najťažšia pokuta, až dvadsaťsedem grošov postihovala falšovateľov apoštolských listov, to je pápežského podpisu. Poplatky časom stúpli súbežne s devalváciou peňazí.Ešte raz opakujem nešlo o kúpu rozhrešenia, išlo o právo zápisu za účelom obstarávania autentických dôkazov. Nespočetné pamflety, venované tejto otázke, ktoré kolujú od reformácie, aby znevážili rímsku cirkev, opierajú sa všetky o túto úmyselnú zámenu.”

Slovenský spisovateľ 1974, Maurice Druon Prekliati králi II. str. 381.