Citát dňa – Boj nacizmu proti RKC

Zřídka byly politika a světový názor tak těsně spojeny a tak proti sobě vyhroceny jako v Třetí říši, nejhanebnějším a nejtemnějším období německé minulosti. Málokdy dal člověk lež tak bezostyšně do služeb politiky a diplomacie jako Adolf Hitler. To je nezbytné poznamenat hned na začátku, abychom pochopili situaci církve v Třetí říši. (…) Před rokem 1933 vedly církevní kruhy proti nacionálnímu socialismu zcela jasný boj. Friedrich Muckerman SJ varoval již r. 1921 před velmi rozšířeným nedorozuměním, které stranu Adolfa Hitlera pokládalo pouze za politické hnutí, a ne za hnutí světonázorové a pseudonáboženské; proroctví o Třetí říši a hlásané vykoupení světa germánskou rasou a krví nazval herezí 20. stol. Pro temné pozadí tohoto hnutí otevřel lidem oči Hitlerův Mein Kampf, ale ještě více A. Rosenbergův Mythus des 20. Jahrhunderts. Dílo vyšlo v Mnichově v r. 1930, ale širším kruhům se stalo známým teprve r. 1934. Biskupové varovali a zakazovali vstup do NSDAP (kolínská církevní provincie 5. 3. 1931, Mohuč atd.). Světonázorový konflikt byl nevyhnutelný. (…) Jak Hitler opravdu smýšlel, ukázaly teprve nejnovější publikace pramenů, především záznamy o jeho rozmluvách u stolu a deníky osob z jeho okolí. Podle toho není pochyb, že byl od mládí naplněn nenávistí ke křesťanství a vůlí je zničit. Rauschnig (Gespräche mit Hitler, Zürich 1940, 188n.), podává autentické výroky Hitlerovy o jeho mládí, které jasně ukazují, že jeho záští k židům se vyrovnala pouze jeho nenávist ke křesťanství a že je při konečném řešení zamýšlel vyhladit právě tak jako židovství. V jeho říši měl mít oprávněnost k existenci jen árijský Herrenmensch, kterého si ovšem musí nejprve vychovat. Hitler prohlašoval: Má pedagogika je tvrdá, všechno slabé se musí vykořenit. V mých řádových hradech bude vyrůstat mládež, které se svět bude děsit. Chci mládež násilnickou, panskou, neohroženou, krutou… Z jejich očí musí znovu zasvítit pohled volného, nádherného dravce… Nechci žádnou intelektuální výchovu. Věděním se mládež kazí… Musí se však učit ovládat. Učit se… překonávat strach ze smrti. To je stupeň heroické mládeže. Z něho vyroste stupeň člověka, který je mírou a cílem světa, stupeň bohočlověka… V mých řádových hradech bude kultickým obrazem krásný člověk, který je sám sobě pánem… (Rauschnig tamtéž). (…) V křesťanství viděl Hitler pokračování židovství, vynález Žida Pavla; křesťanská morálka byla opakem jeho představy člověka. Jeho programem bylo nekompromisní odmítnutí a zničení. Domníval se, že je povolán k tomu, aby zničil zváště katolickou církev stejně jako židovství a bolševismus – to prý je stejné. Je také zachována autentická zpráva, jak smýšlel o konkordátu. Necelé dva týdny po zasedání říšského sněmu 23. března 1933, kde označil za přední úlohu své vlády chránit křesťanství a církve, prohlásil v nejužším kroužku svých spolupracovníků v říšském kancléřství: Fašismus si může ve jménu Božím uzavřít mír s církví. Já to taky udělám. Proč ne? To mi nezabrání vyhubit křesťanství v Německu až do kořene. Člověk je buď křesťan nebo Němec. Obojí být nemůže (F. Zipfel, Kirchenkampf in Deutschland 1933-1945, Berlín 1965, 9).
Na tomto pozadí se rýsuje profil církevního boje, který začínal bezprostředně po uzavření říšského konkordátu. Probíhal trojstupňově:

1. fáze (1933/1934) – maskovaná opatření. Hitler sám se navenek držel v pozadí, přenechával světonázorový boj stoupencům a prohlašoval, že o tom nic neví. (Rosenberg, od ledna 1934 oficiální vedoucí školení NSDAP). V souvislosti s Röhmovou revoltou (30.6.1934) dal zavraždit také předáky katolické církve, dva vynikající laiky Klausenera a Junga. Od dubna 1933 již probíhal bojkot židovských obchodů.
2. fáze (1934 – 1939): Otevřený boj proti církvi, ze začátku maskovaný jako odkonfesionálnění věřejného života, omezoval působení církve ve všech oblastech:
zákaz vyučování náboženství ve školách: odnětí finančních příspěvků církevním mateřským školám a jiným sociálním a charitativním zařízením, potlačování církevního tisku, zákazy kázání a zatýkání kněží a laiků. Roku 1936 začaly devizové procesy s řádovými komunitami: mravnostní delikty se nafukovaly ve velké monstrprocesy s propagační tendencí: takoví jsou všichni, aby se podkopala stále ještě existujicí důvěra lidu v klérus a církev. V letech 1938/1939 byly zrušeny poslední církevní školy a četné kláštery, také katolické vysoké školy a teologické fakulty (v Mnichově). Teologické fakulty měly být nahrazeny fakultami pro nauku o rase. „Norimberské zákony“ (září 1935) podřídili Židy výjimečnému právu, tj. učinily je bezprávnými; do podzimu 1938 se z Německa vystěhovalo asi 170 000 Židů (1/3 celkového počtu). V křišťálové noci (9. listopadu 1938) došlo k prvním velkým organizovaným pogromům na Židy.
3. fáze (1940 – 1945): Ačkoliv byla válka, pronásledování církve pokračovalo. V podrobeném Polsku (Warthegau) měly být křesťanství a církev úplně vyhubeny (1940 n). Útok na kláštery v Říši (1940/1941) zarazil sám Hitler, neboť hlavně v Münstersku (biskup von Galen) došlo k mnoha nepokojům. Za válečná opatření bylo prohlášeno omezení řeholního dorostu a studentů teologie, vraždění duševně nemocných (euthanasie) a brutální proticírkevní opatření v Alsasku (1943). Říšský vedoucí Martin Bormann, snad nejfanatičtější nepřítel církve, převzal od r. 1941 vedení vyhlazovacího boje, který měl po ukončení války vést k likvidaci církve a křesťanství v celém okruhu panství nacismu a dovršit konečné vítězství. „Konečné řešení“ židovské otázky začalo již r. 1941. Zvláštní komanda SS byla pověřena vyhubit Židy nejdříve v obsazených územích. Byla zřízena židovská ghetta (ve Varšavě v říjnu 1940) a vyhlazovací tábory (od podzimu 1941). Byli tam deportováni Židé z Holandska, Belgie, Francie, Norska, Maďarska a jiných zemí jihovýchodní Evropy; od října 1941 také z Německa. V Osvětimi byly od konce roku 1941 usmrceny tři až čtyři miliony v plynových komorách. Jiné tábory smrti byly Chelmno, Treblinka, Belsec, Sobibor a Majdanek. Bylo zavražděno skoro 6 milionů Židů. K tomu přistupovaly obyčejné koncentrační tábory, Dachau, Sachsenhausen, Belsen, Oranienburg, Buchenwald, Terezín, Mauthausen atd. s hromadným vraždědím, popravami, mučením, podvýživou, epidemiemi a zastřelením. Kdo čte tuto strašlivou bilanci bezbožného, v samé podstatě protikřesťanského systému, vždy znovu pociťuje hluboký otřes. Toto utrpení milionů, k němuž přistupují ještě válečné hrůzy na celém světě, přesahuje lidskou představivost.
2. Odpor církví
Odpor církví proti takové zločinnosti může vzhledem k hanebným činům připadat z dnešního hlediska nedostatečný. To se aspoň proti němu namítá. Ve skutečnosti byly církve jediné síly, které stály neochvějně v nejprudším boji proti nacistickému režimu a které tento režim sám považoval za nejnebezpečnější odpůrce, jak vyplývá z tajných hlášení gestapa, nyní uveřejněných (Zipfel, Kirchenkampf s. 272n). Katoličtí a evangeličtí křesťané bojovali společně, vždyť v té době se „protestantské vyznavačské církvi“ vedlo nejinak než katolické církvi. Byla to epocha, kdy se věřící křesťané setkávali v útrapách. Velký je počet biskupských protestních nót vládě a pastýřských listů. Začaly už na podzim r. 1933 a rok od roku byly ostřejší a důraznější. Na každou akci nepřátelskou církvi odpovídaly pádné protesty. Jmenování Rosenberga světonázorovým vedoucím (leden 1934) bylo ihned kvitovánozáplavou odmítavých přípisů a biskupských protestů. Kolínský kardinál Schulte se počátkem února osobně odebral k Hitlerovi, nazval Rosenbergův Mythus protikřesťanským pamfletem a požadoval, aby byl Rosenberg odvolán. Hitler se od Rosenbergových názorů zdánlivě distancoval, ale nepodnikl proti němu přirozeně nic. Schulte po svém návratu zděšeně prohlásil: Hitler je sfinga, strašlivý člověk. Ještě se od něho dožijeme hrozných věcí (Festschrift Frings, 1960, 574). Rok po uzavření konkordátu vytýkali biskupové v pastýřském listu vládě porušování konkordátu. Od té doby se při stížnostech neustále odvolávali na konkordát. Ukázalo se, že konkordát nebyl v církevním boji bezvýznamnou oporou. Dával papeži především právo zasahovat do vnitroněmecké církevní otázky. Biskupové se brzy z taktických důvodů dohodli na tom, že nejdůležitější a nejtěžší stížnosti na porušování konkordátu předkládali prostřednictvím Vatikánu cestou výměny diplomatických nót. Řeč těchto vatikánských nót je neslýchaně tvrdá, jak vyplývá z publikací, které jsou teprve nyní k dispozici. (D. Albrecht, Der Notenwechsel zwischen dem Heiligen Stuhl und der deutschen Reichsregierung, I., 1965). Již v nótě ze 14. května 1934 se uváděly oficiální stížnosti na velmi vážné porušování konkordátu.
Osservatore Romano“ hovořil 26. 7. 1935 o otevřeném kulturním boji v Německu. Boj dosáhl vrcholu vydáním nesmírně ostré encykliky „S palčivou starostí“ (Mit brennender Sorge) 14. 3. 1937. Nedávno jsme poznali historii jejího vzniku. Její základní koncept sepsal kardinál Faulhaber při jedné návštěvě v Římě na naléhavou žádost papeže. Tato předloha však tehdejšímu kardinálu – státnímu sekretáři Pacellimu připadala příliš mírná. Sám doplnil nejdůležitější pasáže konkrétními, nanejvýš ostře formulovanými výtkami, a tak šla encyklika jménem kurie do celého světa. Byla jedinou obrovskou obžalobou Hitlerova režimu.
Krátce před vydáním encykliky již Svatý stolec uvažoval o tom, že konkordát pro stále jednostranné porušování zruší. Němečtí biskupové se vyslovili proti tomu. Na zmíněnou encykliku reagovali nacisté tak ostře jako nikdy předtím; i oni zamýšleli konkordát odvolat. Hitler však byl proti tomu. Tak obě strany při konkordátu setrvaly. Hitler při rozhovoru u stolu 4. 7. 1942 s politováním prohlásil, že konkordát je hlavní pouto pro jeho církevní politiku v říši; ale se zřetelem na válku se ho dosud přidržoval; po skončení války bude s konkordátem konec (H. Picker, Hitlers Tischgespräche, 1965, 435/437). Pro Vatikán bylo naopak nutné trvat na konkordátu proto, že mu poskytoval právo a možnost přímo zasahovat do německého církevního boje, což bylo v intencích německé katolické církve. Že ani německá církev „nemlčela“, lze ukázat na statečných kázáních münsterského biskupa von Galena i četných jiných biskupů. Galenova kázání z 13. a 20. července a 3. srpna 1941 kolovala po celém Německu, ba po celém světě. Bormann ho chtěl za to dát „pověsit“, ale nacisté se proti němu po dobu války neodvážili s ohledem na obyvatelstvo nic podniknout.


z knihy August Franzen, Malé dějiny církve, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 3. doplněné a rozšířené vyd., 2006, s.285-291
Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s