Citát dňa – Prenasledovanie čarodejníc

Tento příspěvek je spíše jen faktografickým doplněním, ale doplněním zajímavým. Pramen: Magie et Sorcellerie en Europe du Moyen Age a nos jours, Armand Colin Editeur, Paris, 1994; česky pod titulem Magie a čarodějnictví ve středověku, vydáno nakladatelstvím Volvox Globator r. 1997; práce je dílem kolektivu 11 vědců v čele s Robertem Muchemblendem; kapitoly, z nichž je citováno, jsou dílem Francisco Bethencourta a Wolfganga Behringera; s. 140, 162-164 / 74-76).

————————–

F.B.

Pronásledování čarodějnic v Itálii, ve Španělsku a v Portugalsku nedosáhlo takového stupně represivnosti, jaká je patrná v jiných oblastech novověké Evropy. Schéma represí v jihoevropských zemích lze charakterizovat systematickým dozorem, který však nepřesáhl únosnou míru – na rozdíl od masivního dozoru, jenž předcházel mohutné vlny perzekucí v severních zemích. (…) Všechny tyto údaje vedou k prvnímu zjištění: nízký počet procesů vedených kvůli čarodějnictví u soudů na Iberském poloostrově. Perzekuce se v případě Portugalska jeví jako zcela okrajová záležitost a v případě Španělska jako záležitost v zásadě menšinová.(…)

Čarodějnictví nikdy nebylo hlavním terčem španělských inkvizitorů. Naopak “Consejo de la Suprema” vůči deliktům tohoto druhu praktikovalo, alespoň ve 20. letech 16. století, logicky skloubenou a systematickou politiku zdrženlivosti: r. 1526 zabránilo navarskému tribunálu rozpoutat vlnu represí proti čarodějnicím; v souvislosti s touto aférou Rada ustaví zvláštní komisi, která pochybuje o existenci sabatu a létání čarodějnic (6 soudců proti 4 ji nakonec s velkými výhradami připustí) a vypracuje celý soubor omezujících směrnic k obvyklé proceduře (povinnost konzultovat Radu, odmítnutí zabavit majetek v případě pokání, přijetí další obžaloby, aniž se uchýlí k trestu smrti). 25. ledna 1530 “carta acordada”, kterou vyhlásilo “Consejo de la Suprema”, doporučuje ve věci čarodějnictví nejvyšší opatrnost; r. 1549 v důsledku “Auto da Fé” v Barceloně, kdy bylo pět čarodějnic vydáno do rukou světské spravedlnosti, aby je popravila, inspektor vyslaný Radou odhaluje násilí a nedostatek důkazů (H.C. Lea a E.W. Monster): “Auto da Fé” v Logronu r. 1610, kdy bylo popraveno šest čarodějnic, vyvolalo další vyšetřování, které skončí roku 1614 (G. Henningsen) definitivním prosazením skepticismu vůči “šalbám” čarodějnic. To jsou nejzjevnější případy prohloubení teologické reflexe a prosazení politiky zdrženlivosti, nastíněné v této oblasti už záhy. (…)

Ruth Martinová má za to, že pouze 18 % čarodějnických “procesů” před benátským tribunálem vedlo k vynesení rozsudku. Dochované archivy od jiných tribunálů vykazují ještě větší mezery, což velmi znesnadňuje jakékoliv srovnání. Dostupné údaje přese všechno ukazují na velmi malé množství popravených čarodějů (v letech 1498 až 1579 jsme jich v Bologni na seznamu odsouzených k smrti z let 1030 až 1758 napočítali deset.) Počet případů čarodějnictví v Itálii paradoxně vzrůstá v průběhu 17. století, ale tomuto vývoji neodpovídá přísnost trestů. Naopak, “umírněnost” Svatého oficia v Římě ve věci čarodějnictví v posledních desetiletích 16. století a prvních desetiletích století sedmnáctého ještě vzrostla. “Santa Congregazione” trvala na hledání předmětu doličného a na opatrnosti, s níž nutno brát udání i výpovědi týkající se sabatu (J. Tedeschi a G. Romeo). To, že v Itálii nedošlo ke skutečnému honu na čarodějnice, připisuje Giovanni Romeo skutečnosti, že si církev vůči společenství věřících udržela svou ochranářskou úlohu.(…)

——————————-

W.B.

Již staré výzkumy o čarodějnictví naznačovaly příčinu, proč byly čarodějnice pronásledovány, a jak málo stačilo k jejich obvinění. A toto mínění vešlo do obecného povědomí, jak můžeme zjistit u příležitosti kterékoliv veřejné besedy. Ještě dnes se má obecně za to, že každé podezření z čarodějnictví muselo mít nutně za následek popravu.

Ohromné množství předpokládaných poprav čarodějnic, při němž se z takových představ vycházelo, však nikdy neexistovalo. V některých oblastech se musíme prokousat spoustou dokumentů – přísahami vyloučení pomsty, protokoly o uhranutí, městskými soudními archivy, úředními zápisy o popravách, účty od soudů, zprávami o zasedání rad, kronikami, důvěrnými deníky, různou korespondencí atd. – abychom se k čarodějnickým procesům vůbec dostali. Knihy a zprávy se samozřejmě týkají vždy těch oblastí, ve kterých badatelé, folkloristé a místní historikové našli odpovídající materiály. Když autor zkoumal oblast, v níž existovalo jen málo zpráv tohoto druhu, pochopil proč: v tom prostoru bylo jen málo procesů spojených s magií a čarodějnictvím.

Vzhledem k pečlivé rekonstrukci událostí, ke které došlo v několika oblastech, dnes už víme, že hony na čarodějnice započaly později a řídily se komplexnějším vzorem, než jak se dříve myslívalo. Díky novějším badatelským pracím o čarodějnictví přehnaný počet obětí (dosahující až devíti milionů!) podstatně klesl; dnes se ustálil na méně než jednom stu tisíc, rozloženém na několik generací. Levack se domnívá, že valná část z odhadnutého množství se týká obětí pronásledovaných v Německu. Počet případů uváděných Schormannem – mezi třiceti a sto tisíci – přesností neoplývá. Midelfort proto tyto počty podstatně snížil a předpokládal, že v Německu bylo popraveno mezi čtyřiceti a padesáti tisíci čarodějnic a sedmdesát tisíc v Evropě celkem.

Podle mého soudu však existují dobré důvody pro to, aby se tento počet ještě zreálněl: na “Německo” pak zbývá nějakých dvacet až pětadvacet tisíc a úměrně tomu vycházejí i nižší počty pro celou Evropu. Dostaneme se tak k padesáti tisícům poprav čarodějnic celkem, přesto však bychom neměli mluvit o “malém” počtu, protože jich je víc, než je zdrávo. Popravy jinak představují ty nejsnáze vyčíslitelné údaje. Procesů kvůli magii a čarodějnictví bylo mnohem více, než je udávaný počet, a my bychom si měli uvědomit, že většina těchto procesů neskončila zproštěním viny, ale že vynesené tresty byly těžké, šly až k doživotnímu vyhnanství.

Tato “nízká” čísla, vycházející z předběžného odhadu pro Německo, byla dílem přijata, dílem odmítnuta: Gebhardt, který zkoumal jednu z oblastí honem na čarodějnice nejvíce postižených, by se raději přidržel počtů předeslaných Midelfortem. V každém případě patnáct tisíc poprav čarodějnic v Německu je nepopiratelný počet. Tento počet představuje dolní hranici. Horní počty jsou pravděpodobné, nesmíme však zapomenout, že vycházejí z odhadů – více či méně spekulativních. Je tedy nutno zachovat opatrnost. Perzekuce ve Svaté říši římské se nikdy nerozšířily na celé území země, dnes to můžeme tvrdit na základě celé řady oblastních studií. Proti “ústřední oblasti čarodějnických procesů”, která z hlediska politického a náboženského sdružuje oblasti nejroztříštěnější a ekonomicky nejpostiženější klimatickými změnami, stojí rozsáhlé celky, v nichž byly popravy čarodějnic řídkým jevem. Mezi tato území patří veškerá území o velké rozloze, která mají hierarchicky uspořádaný soudní systém. Jsou to například čtyři laická kurfiřství (Čechy, Falc, Sasko, Brandenbursko), původní říšská území (Rakousko, Bavorsko – později kurfiřství bavorské -, Tyrolsko), vévodství Julich-Kleve-Berg (a to i poté, co konvertovalo ke katolictví), hrabství marcké a ravensberské či vévodství wurtenberské. A to zcela nezávisle na jejich náboženství, na jejich ekonomické struktuře, na struktuře jejich bydlení, vztahů mezi pohlavími či dalších rozporných určujících jevech. Na těchto územích byly čarodějnické procesy potlačeny orgánem ústřední soudní moci, nazývaným dvorní rada, nejvyšší rada, nejvyšší soudní dvůr apod., podle postupu podobného onomu, který ve své oblasti vlivu uplatňoval paříšský parlament.

Jinými slovy žádný německý stát o velké rozloze ani žádné důležité město dějištěm velkých honů na čarodějnice nebylo. Čísla, která se udávají u některých velkých měst ve Švýcarsku – stojedenačtyřicet hranic za čarodějnictví v Ženevě, čtyřiasedmdesát hranic v Curychu – mají v Německu obdobu jen v případě měst neskonale menšího významu, jako je Osnabruck či Lemgo.

(…) Nicméně Německo musí být nahlíženo z velmi rozdílných úhlů. Domníváme-li se, že došlo zhruba k 15 tisícům poprav za zločin čarodějnictví, poměr popravených k celkovému počtu obyvatel – což lze dokázat -, by dosáhl 0,1 % populace – což by znamenalo, že jeden obyvatel z tisíce (muži i ženy) by byl za zločin čarodějnictví postaven na hranici. Výjimky ukazují, že skutečný počet poprav byl vlastně určitě vyšší, patrně o jednu až dvě třetiny, jistě však ne dvojnásobný. Zdvojnásobíme-li tento počet, dostaneme kvocient 0,2 %, který zůstává i tak ve stejném řádu veličin.

Propočty byly uskutečněny, jako kdyby ke všem popravám došlo u jedné generace, ve skutečnosti jsou však rozloženy do období vymezeného lety 1480 až 1750, čili na devět generací. Po pravdě řečeno popravy vesměs proběhly – tak jako ve většině západoevropských zemí – v rozmezí dvou generací spadajících do let 1580 až 1670. V takovém případě propočtený poměr popravených vyjádřený v procentech veškeré populace může být považován za index intenzity honů na čarodějnice. Tento poměr je mimořádně zajímavý, neboť umožňuje ukázat proměnlivost počtu poprav uvnitř Německa a srovnat jej s jinými zeměmi. V níže uvedené tabulce jsme uvozovkami označili všechny anachronické zeměpisné jednotky, tj. ty, které jsme nahradili v rámci jejich současných hranic.

Předběžně uvádíme i celoevropský průměr, jenž při odhadu čtyřicet pět tisíc hranic na sto milionů obyvatel kolem r. 1600 představuje průměrný poměr popravených 0,04 % (0,04 %).

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s